V Kashanu se poprvé setkáváme s obrazem běžného íránského města, kde lidé chodí do práce, prodávají, nakupují a vůbec žijou svůj každodenní život. Ulice zde svým chaosem, otevřenými kanály a všudypřítomným aromatem tlejícího ovoce trochu přípomínají jihovýchodní Asii, ale uznávám, že to přirovnání není zrovna nejpřesnější. Asi nejvíc to tady připomíná menší město v Íránu.
Jedeš do Íránu? Jsi se zbláznil. A do Sýrie bys náhodou nechtěl? Vždyť tě tam znásilní, okradou a unesou. A ty tam jedeš se třemi ženami? Ženy znásilní, tebe okradou a nakonec unesou vás všechny.
I takovými rozhovory může začínat cesta od Íránu – jednou ze zemí s nejhorší mezinárodní pověstí, člena slavné osy zla George W. Bushe, zemí zahrávající si s jadernými zbraněmi, zemí nemající ve světě kromě pár pseudo-teroristických organizací žádné spojence.
A teď jinak.
Protože si ani při cestování nekladu nízké cíle, využili jsem nedávnou týdenní cestu do Izraele k zamyšlení nad tím, jak dosáhnout klidu, míru, rovnováhy a spokojenosti v zemi, která je epicentrem jednoho velkého, složitého a táhlého konfliktu.
Cesta do Izraele začala podobně jako mnohé jiné cesty – na začátku byla jedna věta kdesi na večírku: „Jsou levné letenky do Izraele. Jedeš?“ Do Izraele totiž začal od letošního jara létat WizzAir přímými lety z Prahy a letenka se tak při včasném nákupu dala pořídit už za nějaké tři tisíce. Samozřejmě bez zavazadel. Ale zato s nadějí, že nás i za tu cenu společnost dopraví tam, kam chceme.
Pro zpáteční cestu z Limy volíme nejrychlejší dopravní prostředek a letíme letadlem.
Po návratu z hor si dáváme čas na odpočinek. Protože jsme v horách viděli a vyfotili spoustu lam, dostávám chuť na lamu na talíři.
Pokud jedete do Peru, měli byste jít aspoň na pár dnů do hor. To nám před odjezdem na jedné cestovatelské prezentaci řekl jeden horský vůdce. A my následovali jeho rad.
Machu Picchu je v Peru turistická atrakce číslo jedna. Spousta lidí jede do Peru jenom kvůli tomu. A skoro každý se ptá, jaké „to“ teda vlastně je.
Příjezd do Cusca z Puna je tak trochu návrat do známého světa, toho Evropského a turistického. Město sice založili a postavili Inkové jako hlavní město svojí říše, ovšem španělským dobyvatelům se styl jejich architektury moc nelíbil, domy zbourali a na jejich půdorysu postavili nové, vlastní. Celé centrum města vypadá jako někde ve Španělsku, po ulicích se pohybuje docela dost turistů, v obchodech a na stáncích se prodávají suvenýry, je tady McDonald’s i Starbucks.
Kolik se toho dá napsat o jedné cestě autobusem? Kdo někdy zkusil jet z Prahy do Brna a napsat o tom článek, možná zjistil, že to zrovna snadné není. V Peru ale jedna cesta vydá na mnohem víc.
Ráno se probouzím, dávám si panáka slivovice a rozhoduji se na ten kulturní šok vykašlat. Jdu se umýt do elektrické sprchy a jdeme do tržnice nakoupit snídani. Tržnice je upravená, uspořádaná a voní shnilým ovocem. Kupujeme si za sol (7 Kč) pět kusů pečiva, za další sol banány a za tři soly hrozně velký kus sýra.