Jedeš do Íránu? Jsi se zbláznil. A do Sýrie bys náhodou nechtěl? Vždyť tě tam znásilní, okradou a unesou. A ty tam jedeš se třemi ženami? Ženy znásilní, tebe okradou a nakonec unesou vás všechny.

I takovými rozhovory může začínat cesta od Íránu – jednou ze zemí s nejhorší mezinárodní pověstí, člena slavné osy zla George W. Bushe, zemí zahrávající si s jadernými zbraněmi, zemí nemající ve světě kromě pár pseudo-teroristických organizací žádné spojence.

A teď jinak.

Letos na podzim jsme se vydali do Persie, jedné z kolébek civilizace, země orientálních bazarů, létajících koberců, nekonečných hor a pouští. Země vyhlášené přívětivostí a pohostinností místních obyvatel, země odkud se snad všichni cestovatelé vracejí nadšení.

Který pohled chcete slyšet? Nenabídnu vám ani jedno, nabídnu vám to, co jsme na naší 10denní cestě viděli a zažili.

Cestopis zachycuje situaci v říjnu 2015. Doporučuji si před jakoukoliv cestou turistické informace ověřit a podívat se, co se v zemi aktuálně děje. Zprávy přináší třeba Al Jazeera. UK Government zase poskytuje názornou mapu oblastí, které fungují trochu jinak než zbytek země a kterým je lépe se raději vyhnout.

Uprostřed noci, unavení cestou s dlouhým přestupem v Istabulu, přistáváme na dráze Teheránského letiště. Cestující se probouzí, ženy nasazují na hlavy povinné šátky a vystupujeme do ospalého terminálu. Okénko pro vydávání víz nacházíme celkem snadno, platíme 60 eur a předáváme pas a doklad s referenčním číslem, za které jsme už před cestou zaplatili dalších 40. Referenční číslo dokazuje, že naší cestu již kdosi schválil a vydání víza by měla být už pouhá formalita. V případě žen to tak opravdu je a po nějakých deseti minutách dostávají příslušné doklady zpět. Pokud jste muž, je proces zdá se složitější. Minuty plynou, další cestovatelé přicházejí a odcházejí se svými doklady, jen ten můj se stále nechce objevit. Pán za okénkem se tváří jako kdybych ani já ani můj pas neexistovali a nezbývá než čekat. Jediné zpestření nabízí úředníkův kolega, který se občas vynoří z kanceláře, vrhne pasem po některém z čekajících cestovatelů a úsečně oznámí, že má jeho žádost závadu nebo že v zemi není vítán. Uvažuji chvíli o deportaci, o zpátečním letu do Turecka, o cestě vlakem do Prahy. Nebo že by tady odváželi nechtěné cestovatele někam jinam? Třeba na hranice s Irákem?

Po hodině čekání nastává zlom, pán z okénka mi vrací můj pas a v něm vytoužený doklad – vízum do Islámské republiky.

Uvedené referenční číslo zajistila Zirhamia. Vízum jsme dostali na 30 dní a na letišti z nás dostali ještě 15 eur za jakési zdravotní pojištění. O tom si myslíme, že je zbytečné, ale Íránské zákony nikdo z nás nečetl, takže nemůžeme argumentovat moc přesvědčivě.

Let z Prahy přes Istanbul provozuje turecký low-cost Pegasus Airlines. Pohodlí nic moc, jídlo žádné, ale letí to celkem načas. Při nákupu přes pelikan.cz nás stála zpateční letenka i se zavazadlem nějakých 4500 Kč. Nekup to za ty peníze.

Dohledáváme naše zavazadla, měníme peníze a čekáme na ráno. Kdyby to šlo, určitě bychom si to letiště vyfotili. A také nás v něm. A také tabuli odletů, kde si můžete vybrat mezi takovými destinacemi jako je Bagdád nebo Kábul. Nefotíme ale nic, držíme se doporučení a nepořizujeme fotodokumentaci žádného strategicky významného objektu. Tedy ani nás a ani oné tabule.

Když se rozední, přesunujeme se taxíkem do skoro prázdného autobusového terminálu. Dnes totiž není běžný den, dnes je den, kdy celá země drží smutek za Imáma Husajna, který padl spolu se 72 druhy v Iráku v bitvě u Karbaly. Stalo se to sice už v roce 680, ale je to v šíitském islámu tak významná postava, že se za něho smutní ještě dnes.

Když zadáte do Googlu slovo Ashura, vypadnou na vás docela zajímavé obrázky. Ve skutečnosti bude většina z nich z Iráku, kde žije šíitská menšina. V Íránu prý již před víc jak 20 lety vydal ajatolláh Chameneí fatvu, kterou sebepoškozování zakázal.

Na nádraží zjišťujeme, že se dnes z Teheránu nedostaneme a vyrážíme do města. Setkáváme se s velkým průvodem ke svátku Ašura, fotíme pár fotek a dostáváme oběd. Ve sváteční den se totiž vaří jídlo a rozdává na ulici kolemjdoucím. Nakonec je to celkem příjemný svátek.

Na druhý den se přesunujeme autobusem do města Qom, centra šíitského islámu a sídlo náboženského aparátu, který v zemi od Islámské revoluce v roce 1979 vládne. Jdeme navštívit největší mešitu. Ženy dostávají u vchodu čádor z jednoduché látky a vymýšlejí, jak se do něho zabalit a zároveň mít aspoň jednu ruku volnou k focení. Moc to nejde a tak raději vstupujeme do mešity. Po krátké době si nás všímá místní ostraha a přiděluje nám průvodce. Představuje se nám jako student náboženství a vysvětluje nám, kde se nacházíme a co tam máme vidět. Zároveň se omlouvá za podobu zdejších čádorů a slibuje, že při naší další návštěvě už budou mít lepší – s lepším designem a pohodlnější. Prosím, kdo tam po nás pojedete, ověřte to.

Prohlídka s nuceným průvodcem je zajímavý způsob, jak zajistit, aby turisté byli pod dohledem, neznesvětili místo a zároveň měli pocit, že o ně bylo dobře postaráno. Naše prohlídka končí pozváním na občerstvení a rozpravu s učitelem náboženství. Můžeme se ptát na cokoliv chceme, ale ve skutečnosti to ani není potřeba, dotyčný učitel by byl schopný mluvit i bez otázek a bez posluchačů. Dozvídáme se o něco málo o postavení žen v islámu, o významu nošení hidžábu, Islámském státu a zdejší náboženské škole. Z rozhovoru si pamatuji hlavně to, že žena je lidská bytost. A že když je doma, má být hot pro svého manžela. A také že v šíitském islámu může žena chodit do práce a vydělané peníze využít pro svoji potřebu, třeba proto, aby nakoupila oblečení a byla hot pro manžela. Možná už si to ale pořádně nepamatuji. Anebo jsem si vybral jenom to, co se mi hodilo.

Posilněni na duchu se přesunujeme dále na jih do Kashanu.

Islámská revoluce, íránská politika, klerikové v Qomu… to jsou všechno dost komplikovaná témata a jejich vysvětlení přesahuje rozsah jakéhokoliv cestopisu. To je jeden důvod, proč o nich nebudu psát. Druhý je ten, že toho zkrátka moc nevím. Kdo má každopádně zájem se o Íránu něco dozvědět, doporučuji začít u skvělé knihy Břetislava Turečka Labyrintem Íránu.