Po návratu z hor si dáváme čas na odpočinek. Protože jsme v horách viděli a vyfotili spoustu lam, dostávám chuť na lamu na talíři.

O jídle v Peru jsem se už krátce zmiňoval, teď je čas na delší rozbor. Peru jako země zahrnuje území s nejrůznějšími klimatickými podmínkami. Na západě je pobřeží Pacifiku, pak země stoupá do vysokých hor a na východě zase klesá do Amazonského deštného pralesa. Najdete tady nejsušší poušť, najdete tady ledovec, najdete tu deštný prales. A asi byste tu dokázali vypěstovat jakoukoliv plodinu, protože byste vždy našli nějaký kus území, kde by se jí dařilo.

Peru je pravlastí brambor. V Inckých dobách jich znali čtyři tisíce druhů. Dnes už jsou jich jenom dva tisíce, což pořád není špatné. Na trzích se běžně prodává tak deset druhů. Některé jsou světlé, některé tmavé, mají různé tvary a velikosti.

Kukuřice a různé neznámé plodiny na trhu.

Čekal bych, že z těchto výchozích podmínek vznikne zajímavá a bohatá kuchyně, plná nerůznějších druhů ovoce a zeleniny, že každá oblast bude mít svojí vlastní kuchyni a vůbec že tam vznikne gastronomický ráj. To taká tvrdí průvodce a oficiální marketing. Peruánská kuchyně je prý jedna z nejzajímavějších na světě, Lima je gastronomické centrum, kam jezdí davy turistů jenom za jídlem. Dokonce jsem v místních novinách četl rozhovor s kuchařem, který tvrdil, jak je Peruánská kuchyně na vzestupu a ve Spojených státech je čím dál slavnější. Jen do Evropy její sláva zatím nedorazila. Ale to přijde.

Co k tomu říct. Byl jsem v Peru pár týdnů, navštívil různé regiony, jedl v luxusní koloniální restauraci v Limě, v lidových restauracích za pár korun, jedl jsem na trhu i na ulici, byl jsem i v turistických restauracích. A závěr je takový:

Peruánská kuchyně se hodně podobá té české. Nezáleží na tom, jak jídlo vypadá, ani jak chutná. Důležité je, aby ho bylo hodně a dal se jím zaplnit břich.

Ke svým stovkám druhů brambor se Peruánci chovají tak, že z nich vždycky a za jakýchkoliv okolností udělají hranolky. V restauracích se neustále opakuje pár základních jídel, která nejsou ničím zajímavá a ani nijak zvlášť dobrá. Tak jako v Čechách dostanete všude guláš, svíčkovou a smažák, mají v Peru grilované kuře a smaženého pstruha. K tomu vždycky hranolky a rýži.

Kromě základních jídel existuje pár specialit. V Limě si můžete dát ceviche – jídlo z mořských plodů, které je docela dobré. V horách si můžete dát lamu, která je hodně dobrá. Také si můžete dát grilované morče – jídlo, o kterém všichni mluví, ale málokdo ho ochutná. My jsme ho vlastně v jídelních lístcích moc nevídali. Jednou jsme ho viděli prodávat paní na ulici a vypadalo to spíš jako grilovaný potkan, bylo to hubené, tuhé a ugrilované i s hlavou a drápy. Vzbuzovalo to cokoliv, jenom ne chuť k jídlu.

Ceviche vypadají takto.

S jídlem jsou také spojené nějaké hygienické standardy. Průvodci i řada cestopisů jsou plné děsivých příběhů o průjmech. Vlastně jsme celou dobu čekali na to, až ten slavný Peruánský průjem dostaneme. Nedostali jsme. Dodržovali jsme pár základních cestovatelských pravidel: nepili jsme vodu z vodovodu (ale zuby si s ní čistili a čaj z ní vařili), nekupovali jsme si džusy připravené z místní vody a prodávané na ulici v igelitovém sáčku, nekupovali jsme na ulici syrové maso. A také jsme pravidelně dezinfikovali organismus panákem slivovice. Ráno a večer.

TIP: Opravdu nevím, jestli ta dezinfekce alkoholem proti průjmu pomáhá nebo ne. Ale dělají to tak snad všichni cestovatelé z ČR. A já nechci být ten, kdo to bude ověřovat.

Lama na talíři

Po lamí večeři následuje poslední den v Cuscu. Rozhodneme se využít nabídky levné exkurze z hostelu a jedeme na jeden den do posvátného údolí. Fotíme si vykopávky v Pisacu, navštěvujeme už potřetí Ollantaytambo, tentokrát kvůli inckým památkám. Exkurzi zakončujeme návštěvou kostela.

Pisac

Kostel je zajímavý tím, že to dřív býval incký chrám Matky Země. Pak přišli Španělé a chtěli místní lid konvertovat na křesťanství. Šli na to chytře. Ve chrámu postavili oltář s pannou Marií tak, aby zakrýval původní incký oltář. Lidé do něho dále chodili a modlili se k Matce Zemi, jak byli zvyklí. Mladší generace ale už incký oltář neviděla a viděla jenom ten s pannou Marií a modlila se proto k ní. Po pár letech si incký oltář už nikdo nepamatoval a lidé byli oficiálně křesťany. Jak jsme ale viděli v horách, není to úplně stoprocentní.

Prodavačky barevných oděvů patří ke každému místu s výskytem turistů.