Kolik se toho dá napsat o jedné cestě autobusem? Kdo někdy zkusil jet z Prahy do Brna a napsat o tom článek, možná zjistil, že to zrovna snadné není. V Peru ale jedna cesta vydá na mnohem víc.

Předešlých několik dní v nás totiž posílilo přesvědčení, že už se v této zemi dokážeme pohybovat a chovat jako místní. Nic nám proto nebrání i jako místní cestovat. Opovrhujeme nabídkou jet do Cuzca se společností Cruz del Sur, která nám za 60 solů připadá moc drahá a turistická. Namísto toho kupujeme za 20 solů jízdenku na Power Express. Osm hodin v autobuse za 140 korun, kdo by to nekoupil.

TIP: V Peru existuje velké množství autobusových dopravců. Některé (jako Cruz del Sur) se orientují na turisty, ostatními jezdí místní. Turistické společnosti mají trochu lepší autobusy, ale stojí násobně více.

V určený čas nastupujeme do autobusu. Je dvoupatrový a v době, kdy byl vyrobený, mohl být docela dobrý. Časy se ale změnily a teď už jezdí jen silou vůle všech zúčastněných.  Kromě nás nastupuje ještě pár místních, včetně paní s velkým pytlem přes rameno. Chvíli před odjezdem ještě nastupuje pár místních prodejců, nabízejí džus v kelímku a předražené kuře (uvařené). Po pár minutách je řidič nechává vystoupit a my se vydáváme na cestu.

To je on. Zážitkový autobus.

Na předměstí Puna potkáváme smetiště se smečkou pouličních psů a po půl hodině cesty dorážíme do Juliacy.

Každé město, které jsme zatím na cestě viděli, mělo nějaký atribut, něco co mu dodávalo charakter a zajímavost. Juliaca je oproti tomu místo naprosté beznaděje. Zaprášené ulice, zaprášení lidé a domy, které se pomalu mění v ruiny. V Juliace se autobus plní do posledního místa a začíná ta pravá cesta.

Pro větší bezpečnost cestujících je autobus vybaven ukazatelem aktuální rychlosti. Díky tomu si každý může zkontrolovat, že se jede povolenou rychlostí. Ta je v Peru omezená na 90 km/h. Náš řidič nikdy nejde pod 120 km/h, autobus se houpe ze strany na stranu, všechno je v naprostém pořádku.

K ceně jízdenky 20 solů (140 Kč) patří i kulturní program. Ten zajišťují prodavači všeho možného, kteří vždy v nějaké náhodné vesnici u silnice nastoupí, přednesou pár slov o tom, jak jedinečnou věc prodávají a v další vesnici vystoupí. Cestující si tak může cestu zpříjemnit čerstvým ovocem, džusem z igelitového sáčku, domácí zmrzlinou či přímo v autobuse naporcovanou lamou.

Nejdůležitější je ale zdraví. A i na to místní prodejci myslí. Za 15 solů (105 Kč) si můžete koupit kapky ze vzácné rostliny rostoucí v Amazonském pralese, které vás po dobu jednoho měsíce ochrání před nevolností, průjmem, žaludečními vředy, horečkou, vyrážkou, plísní, řídnutím kostí, rakovinou, AIDS i vaginálním oparem.

TIP: Pokud jste podnikaví, zkuste takový všelék koupit a dovést do Evropy. Třeba najdete někoho, kdo vám za to zaplatí.

Projíždíme vesnicí, ve které podle cedule působí Nadační fond Inka – organizace, která podle webových stránek “podporuje vzdělávání indiánů v Andách”. Osobně bych byl s používáním slova indián docela opatrný, přece jen už pár set let víme, že to žádní obyvatelé Indie nejsou, a navíc to slovo může mít negativní konotace (asi jako v češtině cikán). Ale asi tomu nadační fond rozumí líp než já.

Po osmi hodinách dorážíme do Cusca.