V Kashanu se poprvé setkáváme s obrazem běžného íránského města, kde lidé chodí do práce, prodávají, nakupují a vůbec žijou svůj každodenní život. Ulice zde svým chaosem, otevřenými kanály a všudypřítomným aromatem tlejícího ovoce trochu přípomínají jihovýchodní Asii, ale uznávám, že to přirovnání není zrovna nejpřesnější. Asi nejvíc to tady připomíná menší město v Íránu.

Po obhlédnutí nabídky obchodů míříme do klidnější oblasti historického centra. Míjíme několik paláců, navštěvujeme historické lázně a staré zahrady. Poprvé tu také vidíme turistický ruch a to v podobě několika stánků se suvenýry, jedné restaurace s nápisem v latince a skupiny západních turistů.

Odpoledne vyrážíme s místním průvodcem na návštěvu Abyaneh, což je vesnice nějakých 80 kilometrů dále na jih. Osmdesát kilometrů znamená, že je potřeba tam napřed dojet. Sedím na sedadle spolujezdce a snažím se odhalit pravidla zdejšího silničního provozu. Po delším pozorování se potvrzuje moje původní domněnka, a sice že tady žádná pravidla neexistují. Každý prostě jede tam, kde je zrovna místo. Vozy kouří, motorky se proplétají a celé to nějak funguje.

Ono to spíš nefunguje. Írán je jednou ze zemí s nejnebezpečnějšími silnicemi. Pokud snad máte cestu do Íránu nepřežít, nebude to pravděpodobně kvůli teroristickému útoku ani kvůli únosu, ale bude to prostě proto, že jste správně nezvládli dovednost přecházení silnice. Nebo se váš řidič včas nevyhnul autu v protisměru.

Při cestě do Abyaneh se nachází ještě jedna turistická zajímavost uvedená v průvodci Lonely Planet a tím je největší íránský závod na obohacování uranu. Původně stál uprostřed pouště a navenek se tvářil jako výzkumný projekt na zavlažování, později jeho existenci íránská vláda přiznala a dnes je pod dohledem mezinárodních pozorovatelů. Kolem vede silnice a po ní jezdí turisté. Jen fotit se zde nesmí. My tak aspoň z auta obdivujeme um íránských vojáků, kteří postavili betonovou zeď. Nic víc z objektu vidět není.

Do Abyaneh přijíždíme pozdě odpoledne a vydáváme se prozkoumat, co turistům nabízí. Je to stará hliněná vesnice, ve které dnes žijí už jen staří lidé, které jejich děti a vnuci (z nichž mnozí žijí v zahraničí) přesvědčili, aby ze své vesnice udělali skanzen. Ti teď ve svých tradičních pestrobarevných oděvech dožívají na posledních paprscích podzimního slunce.

Na druhý den vstáváme brzy a vyrážíme s naším průvodcem do pouště, fotíme východ slunce, navštěvujeme karavanseráj a provádíme to, co musí každý správný turista v poušti. Nasedáme na velbloudy a tváříme se profesionálně, vždyť velbloud je něco jako kůň. A na koni už jsme někdy jeli, aspoň na kolotoči. V doprovodu několika asistentů objíždíme asi 400 metrů dlouhou trasu k ohradě a zpátky. Ke cti nám a zodpovědnému turismu je ale třeba říct, že zdejší velbloudi jsou statní, silní a dobře udržovaní, žádní týraní nešťastníci jako v jiných turistických oblastech. Následuje snídaně, několik foto stopů, návrat do Kashanu a cesta vlakem na další zastavení do Yazdu.