Protože si ani při cestování nekladu nízké cíle, využili jsem nedávnou týdenní cestu do Izraele k zamyšlení nad tím, jak dosáhnout klidu, míru, rovnováhy a spokojenosti v zemi, která je epicentrem jednoho velkého, složitého a táhlého konfliktu.

Cesta do Izraele začala podobně jako mnohé jiné cesty – na začátku byla jedna věta kdesi na večírku: „Jsou levné letenky do Izraele. Jedeš?“ Do Izraele totiž začal od letošního jara létat WizzAir přímými lety z Prahy a letenka se tak při včasném nákupu dala pořídit už za nějaké tři tisíce. Samozřejmě bez zavazadel. Ale zato s nadějí, že nás i za tu cenu společnost dopraví tam, kam chceme.

My jsme chtěli do Tel Avivu na letiště Bena Guriona. To je hlavní a dost možná jediné mezinárodní letiště v Izraeli. Leží nějakých půl hodiny cesty od Tel Avivu a hodinu od Jeruzaléma a je zajímavé tím, že je určené pouze pro cizince a občany Izraele. Obyvatelé Západního břehu jej používat nesmějí a pokud chtějí někam cestovat, musejí jet čtyři hodiny do Jordánska do Ammánu.

Naše sedmičlenná cestovatelská skupina věnovala přípravě cesty veškerou možnou pozornost a péči. To se ukazuje hned první den, kdy se poslední členové ještě na letišti rozhodují, proč vlastně do Izraele přijeli a co tam chtějí dělat. Menší polovina výpravy se odděluje a vyráží poznávat Jordánsko. Větší polovina (včetně mně) se vydává vlakem na sever. Zjišťujeme, že naše cesta spadá přesně do týdne židovského svátku Pesahu, který zahrnuje několik svátečních dní, kdy nejezdí žádná veřejná doprava, obchody jsou zavřené a lidé slaví doma s rodinou. Menší chybka plánování, stane se.

Díky tomu jsme mohli hned první den obdivovat liduprázdnou Haifu, známou čtenářům knihy Startup Nation jako místo, kde v devadesátých letech postavil Intel továrnu na mikroprocesory, aby se o pár let později stal celý region cílem ostřelování raketami z Iráku. Izraelští inženýři se rozhodli ani v této situaci nezklamat své odběratele, dodržet dané závazky a pokračovat ve výrobě. Nakonec vše dobře dopadlo, válka skončila Izraelským vítězstvím a izraelský technologický si začal získávat respekt.

Z Haify jsme se přesunujeme do přístavního města Akka, kde si zároveň potvrzujeme a vyvracíme jeden zásadní předsudek spojovaný s Izraelem – místní Židé mají tendence se projevovat poněkud rasisticky a Araby otevřeně opovrhovat. Přitom je ale obyvatelstvo Izraele smíšené – ve městech vedle sebe žijí Židé i Arabové a hlavně v době židovských svátků, kdy zůstávají otevřené jen arabské obchody, je vidět, že je takových hodně. Centrum Akky je obývané téměř výhradně Araby a vskutku si zde turista může připadat jako v nějaké pohádce ze středního východu. Klikaté, úzké ulice, zaplněné stánky, prodávající nejrůznější výrobky, ryby, koření, překřikující se trhovci, posedávající lidé s vodními dýmkami, popíjejí kávu s kardamonem, všude spousta dětí. Mezi tím se mísí Židé, turisté a další. Představa země rozdělené nepropustnou zdí na židovskou a arabskou část získává poněkud plastičtější podobu.

Naše další kroky vedou k Mrtvému moři, kde se chceme potkat s Jordánskou skupinu. Jedeme vlakem do Jeruzaléma chystáme se pokračovat dál autobusem. Nejkratší cesta z Jeruzaléma k Mrtvému moři vede přes Západní břeh. Podle novin je to skoro válečná zóna obehnaná ostnatým drátem, kde vás na každých několika kilometrech zastaví buď Izraelský checkpoint nebo palestinský terorista. Nasedáme do autobusu a jedeme. Celou cestu Západním břehem je dálnice, po které jedou kromě našeho autobusu kolony Izraelskýh aut, mířících na dovolenou. Zastavujeme jednou a to při výjezdu z oblasti, kdy do autobusu krátce nastoupí znuděný voják se samopalem, rozhlédne se a zase vystoupí.

Víc než bezpečnostní opatření je ale zajímavá jiná věc. Palestina je svatá země. Kolébka židovské, křesťanské a islámské civilizace. Za posvátnou jí považují nějaké dvě třetiny lidstva a už nějakých 2000 let se o ní v nejrůznějších válkách a pod nejrůznějšími záminkami přetahují. Pohled z okna nám ale o Palestině řekne ještě něco dalšího: Je to poušť. Písek a kameny. Nic jiného. Kdyby na Zemi přistáli mimozemšťané a dozvěděli se, že ten kus země, o který se tady nejvíc bojuje, je právě tenhle, asi by se hodně divili.

U Mrtvého moře zůstáváme dva dny. Čvachtáme se v bahně, plaveme ve vodě, která je vyhlášená tím, že se v ní plavat nedá, vidíme oázu, kde se na svém putování král David napil vody z pramene a navštěvujeme Masadu. Masada je kopec, na kterém před nějakými dvěma tisíci lety v dobách Římské vlády stávala pevnost. Židům se ale tenkrát nelíbilo žít pod římskou nadvládou, povstali, jejich povstání bylo potlačeno a posledních 1000 povstalců se uchýlilo právě sem, aby raději než přijmout porážku, spáchali hromadnou sebevraždu.

Když pak ve 20. století přišli Židé do Izraele, hledali místa spojená s životem a hrdinstvím svých předků a tento příběh je zaujal natolik, že z Masady udělali poutní místo. Postavili na kopec lanovku a zastavují tady výpravy Židů z celého světa, kteří zde hledají místa svých předků a navazují na dva tisíce let přerušenou historii. Toto je totiž pro Židy zdá se naprosto jediný, správný a přípustný výklad historie: Izrael je jejich země, ze které byli před dvěma tisíci let nespravedlivě vyhnání a do které se dva tisíce let toužili vrátit. Až ve 20. století se jim to podařilo a teprve nyní mohou najít vnitřní klid, navázat na odkaz svých předků a realizovat všechno to, o čem 2000 let roztroušení po světě mohli jen snít.

Večer se setkáváme s odpadlou skupinkou navrátivši se z návštěvy Jordánska s Izraelským razítkem v pase. Na letišti se totiž razitko do pasu nedává, dává se jen na pozemních přechodech. S takto ozdobeným pasem vás nepustí do žádné arabské země. V Dubaji vás dokonce nenechají ani přestoupit z jednoho letadla do druhého. Nový pas kvůli tomu přijde na 1000 Kč. A to se vyplatí.

Následující den navštěvujeme pramen, ze kterého píval vodu král David, přesouváme se zpět do Jeruzaléma a odtamtud arabským minibusem do Betléma.

Betlém je město, kde se před 2000 lety odehrál známý příběh s narozením Krista. Ještě v padesátých letech byla většina obyvatel křesťaanského vyznání, dnes už je jich tu jen menšina. Betlém se nachází na Západním břehu Jordánu, v zóně A, což je území, které je plně pod kontrolou Palestinské samosprávy. Zóna A tvoří asi jen pětinu rozlohy Západního břehu a žije v ní asi polovina obyvatel. Zbytek je buď pod sdílenou správou nebo pod kontrolou Izraele (celých 60 % území, tedy dost místa na výstavbu dalších a dalších nelegálních osad).

U vjezdu do Zóny A nás vítá tabule informující o tom, že vjíždíme na Palestinské území a že občanům Izraele je vstup zakázán a hrozí jim zde nebezpečí smrti. Jinak žádná kontrola, hranice je pro nás volně průjezdná.

Je Velký Pátek večer a v Betlémě vládně klid. Po ulicích jen občas projede pár džípů se znuděnými palestinskými vojáky, kteří se baví tím, že jezdí po městě sem a tam a ukazují své samopaly. Nacházíme Chrám Narození Páně. Kdo zná křesťanské chrámy a byl někdy třeba ve Vatikánu, nestačí se divit. Jedno z nejsvatějších míst křesťanství vypadá jako průměrný zanedbaný kostel, kde se u oltáře shromáždilo posledních pár křesťanů žijících v tomto městě, v posledním kostele, obklopeném palestinskou realitou.

Přespáváme u lidí nalezených přes Couchsurfing, je to skupina bratrů, bratranců a dalších příbuzných z rozvětvené arabské rodiny, z většiny křesťanského vyznání. Na rozdíl od svých muslimských sousedů mohou volně konzumovat alkohol a naší přítomnosti využívají jako vhodnou záminku. Dozvídáme se spoustu informací a zajímavostí ze života v dnešní Palestině a v Jordánsku, o tom jak se dá (nebo lépe řečeno nedá) z Palestiny cestovat do dalších zemí atd. atd.

Dostat se zpět do Izraele není jak jednoduché, minibusy jako v Jeruzalémě zde nečekají. Jdeme pěšky podél slavné bezpečností zdi směrem k checkpointu. Zeď byla postavena napříč zástavbou, takže nejedna ulice zdí nekompromisně končí a je potřeba cestu prodloužit o několik kilometrů zacházkou k checkpointu. Trochu to připomíná expozice v Berlíně. Jenom s tím rozdílem, že toto není muzeum, ale realita 21. století. A že tu zeď tentokrát postavila ta více „Západní“ strana, zřejmě ve snaze nepřátelský svět za zdí nevidět a zapomenout, že tam vůbec nějaký je.

Checkpoint vypadá jako jakýkoliv jiný hraniční přechod, přes sklo ukazujeme pasy a za totálního nezájmu přítomných vojáků a policistů procházíme zpět do Izraele.

Poslední dny naší cesty věnujeme prohlídce Jeruzaléma. Ve spleti Starého města, staletími přeměněného v jedno velké arabské tržiště, nacházíme mezi stánky s čerstvým ovocem, oděvy a plyšovými medvědy, křížovou cestu. Vidíme vrch Golgota, který se uchoval v podobě jedné skály ukryté pod sklem v přízemí Chrámu Božího hrobu. Ve Chrámu božího hrobu, zaplaveném turisty a odpadky, nacházíme i samotný Boží hrob a litujeme každého, kdo by se snad z nějakých náboženských důvodů vydal toto místo navštívit. Větší klid k modlitbě by snad našel i na tom tržišti venku.

Návštěva Západní zdi (v češtině též označované Zeď nářků) působí naopak mnohem důstojněji.

Návštěva nejsvatějšího místa třetího náboženství ve Svatém městě – převážně muslimské Chrámové hory – se nekoná. V den naší návštěvy došlo na Chrámové hoře ke střetům mezi mladými Židy a Muslimya Hora byla uzavřená. Židé si totiž Chrámovou horu nárokují jako místo, kde je přítomna Boží přítomnost a kde Búh komunikuje s člověkem. Chtěli by zde postavit v historickém požadí jíž třetí chrám a uctívat jej jako nejsvatější místo judaismu. Pro Muslimy je to místo, kde se nachází mešita al-Aksá, na jejímž místě Mohamed vstoupil do nebe a setkal se s Bohem (s největší pravděpodobností tím samým).

Obecně ale na Chrámové hoře vládne napjaté příměří. A tak je tomu tak dnes i v celém Izraeli. A vlastně tomu tak v tomto regionu bylo po většinu z posledních 2000 let. Na naší cestě jsme světový mít nenašli. Izraelsko-Palestinský konflikt je poslední iterace střetu, který v této oblasti panuje už nějakých 2000 let. A myslím, že je naivní se domnívat, že se jej v dohledné době podaří najít. Minimálně izraelská strana dělá v posledních letech všechno proto, aby nemusela v ničem ustupovat a jen čeká, až se problém vyřeší jaksi sám.

Než se tak stane, můžeme aspoň využít období relativního klidu a levných letenek a sami se do Izreale vydat. Opravdu to stojí za to.