Ráno se probouzím, dávám si panáka slivovice a rozhoduji se na ten kulturní šok vykašlat. Jdu se umýt do elektrické sprchy a jdeme do tržnice nakoupit snídani. Tržnice je upravená, uspořádaná a voní shnilým ovocem. Kupujeme si za sol (7 Kč) pět kusů pečiva, za další sol banány a za tři soly hrozně velký kus sýra.

Po snídani se vydáváme do přístavu, nasedáme na loď a jedeme navštívit obyvatele jezera. Obyvatelé jezera jsou lidé, kteří žijí na jezeře – prostě si tam už několik set let staví ostrovy z rákosu a na těch bydlí, loví ryby a žijí. Občas na lodi přijedou do přístavu, tam nějaké ty ryby prodají, něco za ně nakoupí a vrátí zpátky.

Přístav v Punu

Vystupujeme na ostrově s několika rákosovými domy a pozorovací věží. Na ostrově žije jedna rodina, na jedné straně sousedí s jiným ostrovem, na třetí straně také a na druhé a čtvrté straně je voda. Podobných ostrovů jsou v okolí desítky, ostatně celá komunita má několik tisíc členů. Otec rodiny se představuje jako současný náčelník komunity. Tím je každý rok někdo jiný, volený všemi. Vypráví o životě na ostrově a o tom, že jediné, co se za posledních pár set změnilo, bylo když přijel v devadesátých letech na návštěvu prezident Fujimori a přivezl solární panel a rádio. Od té doby vědí, co se děje na pevnině. Jinak se na ostrovech nachází i škola, takže se děti mohou vzdělávat tady a nikdo na pevnině jim je nezkazí.

Plovoucí ostrovy na jezeru Titicaca

Po návratu zpátky do Puna vyslovuji hypotézu, že v přístavu by mohli mít dobré ryby. Dávám si jedno ze základních peruánských jídel – trucha a la plancha, neboli smažený pstruh. K tomu dostávám základní peruánskou přílohu – rýži a hranolky. Chutná to jako to vypadá, je to suché a chuť pstruha si to už asi ani nepamatuje.

TIP: Pravidlo, že v přístavu lze koupit dobrou rybu, v Peru neplatí.

Dá se říct, že ryba.

Po jídle zkoušíme na trhu pořídit koku. Není to úkol úplně snadný, hledáme něco, o čem víme, že to vypadá jako zelené listy, na trhu, kde mají nějaké zelené listy u každého třetího stánku. Zároveň máme zábrany se na koku zeptat prodavačů přímo – určitě bychom se projevili jako nejhorší turisti, co jen co přijedou, už shání drogy. Po pár marných pokusech potkáváme stánek se starou ženou, sedící u velkého, ale opravdu velkého, pytle zelených listů. Za 1 sol (7 Kč) dostáváme pěkný pytlík.

Pytlík s kokou vypadá takhle.

Koka byla posvátná plodina Inků. Byl to jediný známý způsob, jak bojovat s výškovou nemocí a s únavou, používala se při náboženských rituálech a přinášela radost a spokojenost obyčejným Inkům. Žvýkání koky má účinky podobné silné kávě, pokud si toho dáte hodně, dokáže to na krátkou dobu i celkem dobře zmastit. Kromě žvýkání se z toho také dá uvařit čaj.

Místní by si s kokou byli bývali žili spokojeně až do dneška. Osud tomu však nepřál a nadělil pohromu v podobě příjezdu Evropanů. Ti napřed zkusili poslechnout svůj přirozený reflex „všechno, co je zelené, smotat a zhulit,“ aby zjistili, že takto to nemá žádné účinky. Na konci 19. století ale španělští dobyvatelé dovezli listy do Německa, kde z ních tamní vědci vyrobili první kokain. Výsledkem mezinárodní spolupráce byla droga, která se rychle rozšířila a získala popularitu v celém světě. Hlavním producentem se stala Kolumbie a příjmy z její výroby živili mnohé rodiny, početné gangy i celé teroristické organizace.

TIP: Koka je dobrá. Ale nesmí se vyvážet. Opravdu nesmí.