Pokud jedete do Peru, měli byste jít aspoň na pár dnů do hor. To nám před odjezdem na jedné cestovatelské prezentaci řekl jeden horský vůdce. A my následovali jeho rad.
Je zajímavé sledovat, jak každá země s horami má vlastní kulturu horské turistiky. Když přijedete do Alp, očekává se, že budete mít značkové oblečení ze syntetických materiálů, budete v malé skupině několika lidí, na zádech velké krosny a budete přespávat buď ve stanu nebo v chatách, vařit si budete na vařiči. Když přijedete do Ruska, budete potkávat turisty v laciných bavlněných a flanelových košilích, kteří si ponesou ještě větší krosny než ti alpští, protože v nich navíc budou mít i sekeru a pilu na přípravu ohně na vaření. V Nepálu se zase počítá s tím, že si pronajmete šerpu. Jinde budete za exota už tím, že do těch hor vůbec jdete.
A jaká je horská kultura v Peru? V Peru se tak nějak předpokládá, že do hor půjdete se zvířetem. Nošení batohů není nic, co by patřilo ke člověku, takže si vezmete koně nebo osla nebo cokoliv co má čtyři nohy a slušnou nosnost, naložíte na to svoje věci, včetně stanu, vařiče a dalších a jdete. Na zádech batůžek s lahví vody, vesele si vykračujete a váš kůň spokojeně funí.
Jako turista, který přijel do Peru na pár dní, proto musíte kromě obvyklých otázek, jako kam jít, co po cestě jíst, kde brát pitnou vodu, řešit i jednu otázku navíc: Kde vzít koně? Vlastního nemáte, divocí se nikde volně nepohybují a tak nezbývá než si ho pronajmout. Zkušení horalé a horští vůdci to řeší tak, že mají kontakty na místní lidi s koňmi, těm zavolají, domluví se a jdou. Člověk s koněm (oficiální český výraz je koňák) jde celou cestu s nimi, stará se o zvíře a je nápomocen při stavění a balení tábora.
TIP: Když máte čas a schopnosti, můžete jako turista prostě přijít do nějaké vesnice v horách a zeptat se místních, jestli nemají koně. My jsme to nezkoušeli, ale prý to funguje.
Ale protože jste turista, který nemá ani koně, ani kontakt na chovatele koní, ani ponětí o tom, kde ho sehnat, nezbývá vám nic jiného než na tento úkol někoho najmout a zaplatit. Ten člověk je horský vůdce. Kromě toho, že sežene koně, ještě navíc nakoupí jídlo a bude vás celou cestu doprovázet.
V Cuscu je okolo výletů do hor velký byznys. Největší stroj na peníze se nazývá Inka Trek. To je několikadenní výlet po staré kamenité incké cestě kolem nejrůznějších vykopávek a končící na Machu Picchu. Je to tak vyhlášená a must do atrakce, že na ní muselo být vydáno oficiální omezení počtu návštěvníků. Každý den se jich tam může vydat jenom pár set a musí jít ve skupině organizované kanceláří s licencí. Pokud se chcete této atrakce zúčastnit, musíte si své místo rezervovat tak půl roku dopředu.
TIP: Licencovaných kanceláří je asi 200. Získat spolehlivé reference je hodně těžké.
My jsme žádné místo na Inka Treku rezervované neměli. Půl roku předem jsme ani nevěděli, že pojedeme zrovna do Peru, natož abychom plánovali detaily naší cesty. Vyrazili jsme proto do ulic Cusca zjistit, jaké jsou možnosti.
Horský byznys v Cuscu je opravdu v překotném rozvoji, v každé ulici v centru města sídlí aspoň jedna kancelář, nabízející výlety do hor. Zajímavé je, že ačkoliv tu teoreticky panuje velká konkurence, všechny nabízejí prakticky to samé. Můžete se vydat na venkov, můžete jít do deštného lesa (marketingový název pro to je jungle), můžete jít po inckých památkách, můžete vystoupat na nějakou vysokou horu. Anebo se také můžete vydat na cestu do amazonského deštného pralesa, kde si budete několik dní klestit cestu mezi vegetací a sledovat, jak za vámi zase zarůstá, spát v houpací síti a fotit se s krokodýlem. Poslední možnost je sice hodně atraktivní, ale bohužel vyžaduje se do toho pralesa napřed dostat. A to je dvě hodiny letadlem nebo dvacet hodin po pevnině, když to zrovna počasí dovolí. Mít tak víc času a vůle utrácet, nebylo by moc co řešit.
TIP: Organizované výpravy do hor jsou dost drahé. Za tří či čtyřdenní výlet zaplatíte tak 200 – 250 dolarů.
Po pár desítkách minut pečlivého zvažování si vybíráme cestovní kancelář sídlící na náměstí a nabízející výlet mezi farmáře v horách okolo vesnice Lares. Domlouváme se s horským vůdcem, půjčujeme si v půjčovně spacáky a hůlky a domlouváme si čas odjezdu.
TIP: Ceny kanceláří na místě jsou řádově nižší než nabídky na internetu. Pokud má nějaká kancelář webové stránky v angličtině, znamená to, že se snaží vydělávat na úplně neinformovaných turistech, a má ceny nastavené hodně vysoko.
V den odjezdu nás ve čtyři hodiny ráno vyzvedává náš horský vůdce. Je to takový sympatický chlapík, snaží se mluvit anglicky a tak nějak více méně mu to jde. Naopak když mluví španělsky, mluví s podivným quechuánským přízvukem a není mu moc dobře rozumět. Bylo by fajn napsat sem jeho jméno, bohužel si ho nikdo z nás nepamatuje.
TIP: Quechua je jazyk původních obyvatel And. Běžně jím mluví lidé na venkově. I když se španělsky učili ve škole, někteří španělštinu nepoužívají a jinak než quechua se s nimi domluvit nedá.
TIP: Quechua je také značka oblečení z Decathlonu. Je mnohem levnější než to, co koupíte jinde, a kvalita je hodně dobrá. Doporučuje 9 francouzských turistů z 10. A já.
Po pár hodinách cesty autem přestupujeme ve vesnici na colectivo směr Lares. Protože je brzo ráno, rychle usínáme. Po hodině cesty nás budí zima, za oknem vidíme jen sníh a lamy, které ten sníh spásají. Nevypadá to úplně jako místo, kam by se nám chtělo vystupovat.
Autobus ale naštěstí nezastavuje a naopak sjíždí do údolí. Až tam se od průvodce dozvídáme, že to byl průsmyk ve výšce nějakých 5200 metrů. A že jsme zase sklesali asi do 3100 metrů. Ve vesnici Lares si dáváme snídani v hospodě, kde mají dobré jídlo a kuchyni, o které raději napíšu, že jsem ji neviděl.
Díky průvodci se dozvídám odpověď na základní otázku života, Peru a vůbec. Jak se kupuje koka. Postup je následující: Přijdete do obchodu a pronesete větu: Tienes coca? Prodavač buď řekne, že ne, a poradí, ve kterém obchodě koku mají, nebo vytáhne zpod pultu ohromný pytel a zeptá se Cuanto? Na tuto otázku jsou v zásadě dvě možné udpovědí: Por un sol, pokud toho chcete málo, nebo por dos soles, pokud toho chcete hodně. Za dva soly (14 Kč) dostávám pytel o objemu tak jednoho litru, plný listů.
TIP: Provozovat turistiku v takových nadmořských výškách jako jsou v Peru, je opravdu jiné než to, na co můžete být zvyklí odjinud. Výšková nemoc je zákeřná a dá se jí čelit jedině kokou.
Kromě koky také kupujeme bonbóny. Děti na vesnicích jsou prý zvyklé dostávat od turistů bonbony a aktivně se jich dožadují. Otázka, jestli je to správné nebo není, je asi na uvážení každého turisty. Každý má svoje morální hranice nastavené jinak a různí lidé je vnímají různě. Mně třeba přijde v pohodě dát dítěti bonbon. Na druhou stranu zásadně nedávám peníze žebrajícím lidem. A neplatím za to, že si můžu vyfotit peruánské dítě, což někteří turisté běžně dělají.
TIP: Pokud vás zajímá, jak cestovat a neškodit, zadejte do Googlu hesla jako responsible travel, responsible tourism, sustainable turism, apod.
Peruánské dítě vypadá takhle.
Po nákupu koky a vyřešení etických otázek rozdávání bonbonů jdeme navštívit největší místní lákadlo a tím jsou termální lázně. Je to několik bazénů pod širým nebem a vypadá to tu až nečekaně upraveně.
Oběd dostáváme v místní restauraci a je to snad první jídlo v Peru, o kterém se dá říct, že je dobré. Je to jakási omeleta se zeleninou, ale připravená takovým horským domácím způsobem.
Po obědě vyrážíme na první část pěší cesty. Seznamujeme se s koňákem. Mluví jen quechua, takže se s ním kromě průvodce nikdo nedomluví.
V průběhu cesty se střídá slunečné počasí s přeháňkami, často zastavujeme, abychom si oblékli a zase sundali pláštěnky. Potkáváme místní ženy, oblečené do barevných ručně tkaných svetrů z lamí vlny. Zajímavé je, že toto oblečení v Peru nosí hlavně ženy a děti. Muži tradičnímu oblečení odvykli a většina jich nosí bavlněné oblečení západního stylu. A do hor syntetické materiály. Pro našeho průvodce je Lares trek jednoduchý, je zvyklý chodit na vysoké hory, takže dnes jde obut v ošlapaných teniskách a déšť nijak neřeší.
Po pár hodinách cesty docházíme do vesnice. Ubytováváme se na dvoře u nějakých farmářů, snaží se nám prodat rukodělné výrobky a pití, nám je ale jenom zima a nic si nekupujeme. Průvodce s koňákem staví stan a v jedné místnosti v domě připravují večeři.
TIP: Peruánci neuznávají koncept tepla domova. I tam, kde teploty pravidelně klesají pod nulu, nemají v domech topení. I když vaří na kamnech, nemají k nim komín a musejí nechávat otevřené dveře. V domě se neohřejete.
Venkovské stavení. Lepší než vetšina toho, co jsme viděli ve městech.
V šest hodin padá tma a začíná být ještě větší zima. Jdeme spát, ráno vstáváme v půl šesté.
TIP: Den v Peru začíná v 6 hodin ráno a končí v 6 hodin večer. Stmívání je rychlé. Prostě je světlo a během pár desítek minut je tma. Úplná tma.
Ráno se probouzíme, sledujeme koně, kterak olizuje jinovatku z trávy, a jíme jakousi sladkou kaši. Vyrážíme na cestu.
Ráno na venkově
Dnes nás čeká stoupání do sedla asi 4500 metrů nad mořem. Počasí je dobré a zdá se, že pršet nebude. Po cestě potkáváme malé děti, které jdou do školy. Bydlí na farmách v horách a každé ráno musí sejít pár set výškových metrů do vesnice, kde je škola. Odpoledne se pak vrací zpátky. Každý den, za každého počasí. Oblečeny jsou do barevných svetrů, na hlavě mají klobouk a na nohách sandály.
Horské údolí s horskou farmou
Na rozdíl od mlžného lesa se tady jde docela dobře, přecházíme louky s pasoucími se lamami, fotíme výhledy a žvýkáme koku. Po pár hodinách dorážíme do sedla.
To je ona. Lama.
Sedlo je nejvyšší místo na cestě a my musíme poděkovat Matce Zemi za to, že nás nechala přes hory projít. Obětováváme jí každý jeden list koky.
TIP: Obyvatelé hor byly oficiálně konvertování na křesťanství. Reálně ale nezapomněli na svojí původní víru v přírodní síly.
Po obřadu sestupujeme na druhou stranu do údolí a po pár hodinách dorážíme do vesnice. Ubytováváme se na dvoře u místních lidí. Zajímavostí peruánské vesnice je to, že domy běžně nemají záchody. Lidé to řeší tak, že chodí vykonávat záchodové potřeby někam do přírody. Dům, kde tuto noc přespáváme, je ale ve vesnici a obklopený dalšími domy. Jako záchod proto používají dvůr. Vlastní dvůr. Pro všechny potřeby. Lidé, koně a další zvířata.
Na dvoře nám průvodce staví stan, dáváme si večeři a jdeme spát.
Poslední den našeho treku docházíme po pár hodinách do Ollantaytamba, prohlížíme si náměstí a jedeme colectivem zpátky do Cusca.
TIP: Většina treků od cestovek je organizována tak, že poslední den navštěvují Machu Picchu. Možná je proto rozumné si samotnou návštěvu Machu Picchu nekupovat, ale jít tam v rámci treku.
Jako z učebnice dějepisu. Jenomže toto je současnost.
