Příjezd do Cusca z Puna je tak trochu návrat do známého světa, toho Evropského a turistického. Město sice založili a postavili Inkové jako hlavní město svojí říše, ovšem španělským dobyvatelům se styl jejich architektury moc nelíbil, domy zbourali a na jejich půdorysu postavili nové, vlastní. Celé centrum města vypadá jako někde ve Španělsku, po ulicích se pohybuje docela dost turistů, v obchodech a na stáncích se prodávají suvenýry, je tady McDonald’s i Starbucks.

TIP: Spousta západních turistů létá letadlem přímo do Cusca a celou svojí dovolenou stráví tady a v okolí. Je to výhodné zvláště pro ty, kdo si chtějí odškrtnout Machu Picchu na seznamu Top 10 places to see before you die.

Ulice v Cuscu

Náš program pro následující dny je takový naplánovaný-nenaplánovaný. Na několika místech na internetu jsme se dočetli, že vstupenky na Machu Picchu je potřeba koupit dopředu, takže máme na určité datum koupené vstupenky i jízdenky na vlak. Hned prvních pár hodin v Cuscu nás přesvědčuje o tom, že to s těmi vstupenkami asi bude trochu jinak – v cestovních kancelářích všude po městě prodávají exkurze se vstupným i cestou vlakem, klidně i na další den. Uklidňuje nás, že i v Cuscu jsou ceny stejně pekelně vysoké jako na internetu.

TIP: To co píšu o vstupenkách na Machu Picchu je informace z června. Na vrcholu sezony v červenci a srpnu to může být jinak.

Ubytováváme se v hostelu rezervovaném před přes hostelworld. Hostely jsou zvláštní místa. Jsou to vlastně takové bezpečné přístavy pro turisty ze západních zemí, místa, kde mohou zapomenout na místní realitu, potkat lidi, na jaké jsou zvyklí a vyřídit si svoje základní potřeby způsobem, jakým jsou zvyklí. Ať přijedete do hostelu v jakékoliv zemi, můžete si být jistí tím, že tam budou ti samí cool anglicky mluvící lidé na recepci, ti samí cool cestovatelé z USA a z Evropy, ty samé cedule, že máme na záchodě šetřit vodou, abychom zachránili planetu. Zároveň je to ale díky tomu všemu asi nejlepší ubytování na naší cestě.

Hlavní náměstí. Barevné vlajky jsou vlajky města. S jeho sexuální orientací nijak nesouvisejí.

Druhý den po příjezdu jdeme na komentovanou prohlídku města. I sem totiž dorazil trend free walking tours – každý den se na určitém místě sejde skupina, průvodce je provede a na konci vybere dobrovolné příspěvky. Tenhle koncept je fajn v tom, že jednak neplatíte nic dopředu, druhak mu většinou na konci dáte míň než byste zaplatili za placenou exkurzi. Navíc tihle lidé mívají aktuální informace a rozumí tomu, že i když někdo cestuje na druhou stranu světa, pořád to neznamená, že má peněz nazbyt. A tak (alespoň teoreticky) doporučí věci, které jsou levné, místní a moc nestojí.

Navečer se potřebujeme přesunout do Ollantaytamba, odkud máme na další den koupenou jízdenku na Machu Picchu. Z Ollantaytamba totiž jezdí Inca rail, který má ceny pekelně vysoké. Z Cusca (resp. z nádraží asi 20 km od Cusca) se dá jet s Peru Railem, ale ten je drahý pekelně pekelně.

Do Ollantaytamba jezdí colectivo. Colectivo je název pro dopravní prostředek, který funguje na stejném principu jako třeba maršrutky v Rusku. Na určitém místě je stanice, na které čeká minibus, postupně se plní lidmi, a když je úplně plný, vyrazí na cestu. Hned po něm přijede další. Colectitvo tím pádem nemá jízdní řád, ale jezdí tak nějak stále. Je to hodně levné a nejběžnější způsob dopravy pro místní. Takhle navečer odjíždí jeden minibus asi každých pět minut.

Do colectiva nastupujeme po šesté hodině večer, tedy už za tmy. Po cestě vidíme jen osvětlenou čáru silnice před námi a světla okolních aut. Náš řidič má ambici být tím nejrychlejším na silnici, neustále někoho předjíždí, na kohokoliv, kdo mu příliš zaclání, hned troubí. Nebojí se předjíždět ani v zatáčkách s nulovým výhledem, v horských serpentinách, nebojí se cisteren převážejících naftu a zvláště si užívá předjíždění těch colectiv, která z Cusca vyjela před ním. Celé to připomíná nějakou hru na PlayStation, kdyby to ovšem nebyla realita. Po příjezdu do Ollantaytamba můžeme konstatovat, že řidič splnil svůj cíl – nikdo ho nepředjel, naopak on sám předjel pět dalších colectiv a všichni cestu přežili. Pro tentokrát.

TIP: Na jakého řidiče v colectivu narazíte, je loterie. Tímhle prostředkem jsme jeli ještě několikrát a bylo to v pohodě.

Colectivo nás vysazuje u nádraží asi kilometr pod kopcem od centra města. Ubytovávám se v hospedaje u staré paní, která ve svém domě pronajímá pár pokojů turistům.

TIP: V sousední Bolívii se z údajně nejnebezpečnější silnice světa stala stala turistická atrakce, můžete si jí sjet na kole. Cool, isn’t it?