Po návštěvě hlavních bodů Taipeie přichází čas prozkoumat venkov.

Článek je součástí série článků o cestě na Taiwan v lednu 2017. Ostatní díly naleznete zde.

Když se řekne Taiwan, představí si řada lidí malý ostrov, spoustu lidí a velkoměsta. Zdání ale klame. Ve skutečnosti jsou dvě třetiny rozlohy ostrova hory. A to docela vysoké, přes tři tisíce metrů. A neobydlené. Lidé bydlí hlavně v nížině podél západního pobřeží.

To nabízí spoustu možností pro trekking a místní lidé toho vskutku využívají. V horách jsou národní parky, jsou vyznačené cesty, připravené ubytovny pro návštěvníky. Bohužel tu ale funguje takový trochu specifický systém: Když chcete do hor, musíte si napřed zažádat o permit. O permit se žádá online minimálně týden dopředu. Po té, co si požádáte, musíte navštívit kancelář národního parku, kde zkontrolují vaše vybavení a pustí vám instruktážní video o tom, jak se v horách chovat. Pokud žádáte o permit na některou z hor vyšší kategorie, musíte navíc dodat fotografii, dokazující že už jste někdy na podobně vysokou horu vylezli. Uf.

Jak jsem psal v prvním díle, rozhodnutí vyrazit na Taiwan bylo rozhodnutí doslova ze dne na den, takže k žádné online registraci nedošlo. Podle dostupných informací se tento systém nedá obejit, usmlouvat, podplatit, přeplatit, hacknout, zkrátka nic se s tím nedá dělat. Snad příště.

Namísto velehor (kterých stejně máme v Nepálu víc, haha) proto mé další kroky vedou na venkov. Konkrétně do vesnice Jiufen, která se nachází dvě hodiny cesty od Taipei. Je to stará hornická vesnice s malými domky a speciální nákupní ulicí. Ulice je speciální tím, že z ní nikdo nevyjde hladový. V každém domě je totiž nějaký obchod s jídlem nebo restaurace a projít jí, aniž byste si něco koupili, se prostě nedá.

Jiufen

Nad vesnicí se dá vyjít na kopec s výhledem na záliv Keelungu (tj. toho města s rybami). Nejlepší na kopci je, že ačkoliv hned vedle vesnice, nikdo na něj nechodí. Taiwanští, čínští, korejští i japonští turisté, kteří vesnici navštěvují, se chovají stádně a zůstávají v nákupní ulici.

Výstup na kopec. Protože co by byla Asie bez schodů

Nad Keelungem zapadá slunce.

Hned o vesnici vedle je velký park a muzeum těžby zlata. Největším highlightem muzea je zlatá cihla v tržní hodnotě 240 milionů Kč. Mají jí tu normálně vystavenou, ale ukrást by jí bylo těžké. Hlídá jí jedna osmdesátiletá paní.

Kromě toho je muzeum gamifikované. U výstavy obrazů je třeba displej, kde si můžete vystavený obraz sami vybarvit a výsledek poslat na e-mail.

Jinguashi očima místního umělce, vylepšeno mnou

Z Jiufenu se přesunuji vlakem do Taichungu. Vlak tady jezdí po obvodu ostrova a když přijdete na nádraží, máte v podstatě dvě možnosti: pojedete buď clockwise nebo counter-clockwise. Jet se dá i bez rezervace a zaplatit magickou kartou EasyCard, kterou se na Taiwanu platí v podstatě všechno. Nevýhoda je, že v takovém případě nemáte rezervaci a kdykoliv vás může z vašeho místa někdo vyhodit. Aj aj.

Taichung vypadá jako provinční město, které v nedávné době rychle zbohatlo. Stojí tu bloky moderních domů, široké ulice, staví se nové nádraží, ale přitom tu jakoby nic není. Atmosférou to trochu připomíná Chengdu.

Po prostudování toho, co toto město nabízí, si nakonec půjčuji kolo místní (fakt) značky Merida a jedu na venkovskou cyklostezku. Vznikla přestavěním z železniční trati, je na ní dlouhý tunel, mosty, zachovaná nástupiště a spíš než venkovem vede příměstskou industriální krajinou. Ale je to docela pěkné, takové skoro až nizozemské.

Cyklostezku je třeba řádně zabezpečit.