Často se stane, že na člověka po pár týdnech v cizí zemi přijde vystřízlivění. Stane se něco takového i v Číně? A jak se to bude projevovat?

Článek je součástí série článků o cestě do Číny v březnu 2016. Ostatní díly naleznete zde.

Je sobota a nastupuji do vlaku směr Chengdu. Stejně jako při minulém přesunu, mám i teď koupenou jízdenku do nejnižší lehátkové třídy hardsleeper. Je to nejlevnější a pro cestovatele nejlepší způsob, jak se dostat do kontaktu s místní kulturou. Chengdu se nachází na jihozápadě dále ve vnitrozemí a ještě do něj nevede rychlovlak. Cesta bude trvat 16 hodin. Na nádraží si zkušeně kupuji instantní nudle a nastupuji do vagónu.

To je vlak.

Kulturně vzato připomíná cesta nejnižší třídou vlaku cestu nejnižší třídou v Rusku. Hned po nástupu se každý ubytuje, vyndá své jídlo a nápoje, sedne si na nejnižší sedadlo v oddíle a rozjede se družná konverzace o tom, kdo kam jede, co tam bude dělat, co dělá jeho rodina, čí vnučka se kam provdala a která naopak na provdání teprve čeká, či o tom kde se dá koupit které laciné zboží. Dozvídám se spoustu zajímavostí ze života běžného čínského lidu.  Ne, nedozvídám se samozřejmě vůbec nic, protože tohle je Čína a během dvacetiminutového rozhovoru s nejaktivnějším ze spolucestujících se shodujeme na tom, že děkuji se anglicky řekne Thank you a že jsem vyšší než on. Po zbytek dne už jen raději jím nudle.

Zde je na čase udělat kratší odbočku z vyprávění. Stejně jako mnozí autoři cestopisů jsem ve svém vyprávění zatím důstojně opomíjel jeden aspekt cestovatelské zkušenosti, který je v Číně naprosto všudypřítomný. Totiž v Číně je považováno za nevhodné a neslušné smrkat. Lidé to řeší tak, že průběžně celý den hlasitě popotahují, aby tu věc, která potřebuje ven, udrželi co nejdéle v sobě. Když se toho ale nahromadí příliš, nedá se už nic dělat a je potřeba se té věci zbavit. To se dělá odplivnutím. Pořádným odplivnutím. A pořádnému odplivnutí přechází pečlivá příprava. Pečlivá a hlasitá příprava.

Zvuky popotahujících a odplivávajících lidí jsou v Číně zkrátka všudypřítomné. Provázejí vás od rána do večera a když spíte v hostelu nebo nedejbože ve vlaku, nedají vám pokoj ani v noci. V mém vagonu z Xi’anu do Chengdu cestuje nějakých devadesát lidí. Devadesát lidí, kteří potřebují plivat či popotahovat. Navíc se ve vagonu neustále střídí teplo se zimou a já nejsem dostatečně unavený na to, abych v tomto jedinečném prostředí dokázal usnout.

Brzy ráno vlak přijíždí do Chengdu. Hned z nádraží mířím do hostelu, ruším rezervaci na dvacetihodinový hardsleeper z Chengdu do Beijingu a kupuji letenku. Low-costový cestovatel zde narazil na svůj limit.

Ovšem nebyla by to Čína, aby brzy neukázala něco nového. Krátce po té, co opouštím hostel, potkávám na hlavní třídě velkou demonstraci. Stovky studentů s transparenty procházejí ulicemi, jsou všude. A budou tu takto chodit ještě několik dní. Za co demonstrují? Někteří za jogurt, někteří za prací prášek a jiní zase za ovoce.

Demonstrace v Číně

Je to vážná věc. Demonstruje se za každého počasí.

Chengdu je jinak centrem provincie Sichuan, tedy provincie známé svojí pálivou kuchyní. Speciální druh pálivost je způsoben použitím koření jménem sičuánský pepř, který není příbuzný ani pepře ani chilli papriky a má středně pálivou a výrazně otupující chuť. Jíst tady je zážitek. Po prvním soustu už nevíte, jak chutná zbytek pokrmu.

Kromě toho, že se v Sichuanu jí pálivá kuchyně, roste v Sichuanu i hodně bambusu. A kde je bambus, je i panda. Přímo v Chengdu se nachází největší záchranná stanice, ve které se čínským vědcům podařilo tento druh zachránit před vyhynutím. Ve stanici žije asi stovka zvířat a je možné je přijít navštívit.

Den začíná snídaní.

Chvíle fyzické aktivity

Únava a zasloužený odpočinek

Při pohledu na spokojené pandy je nicméně dobré si připomenout, že to jsou asi jediná v zajetí chovaná zvířata, která se v Číně mají dobře. Ostatní obyvatelé místních zoologických zahrad jim mohou jen závidět.