Sytý hladovému nevěří. Vzpomínáte si na to, s jakým nezájmem jste v lednu sledovali zprávy o novém viru z Číny? Nebo na dobu, kdy bylo na českém Facebooku hrozně cool a in posmívat se důchodcům za to, že vykupují regály v obchodech? Ani jedno není tak dávno a přes to se ze zpráv v Česku zdá, jakoby to už byla jiná doba.

V téhle době zatím žije Irsko. Vláda před týdnem zavřela školy, omezila shromáždění na 100 osob uvnitř a 500 lidí venku a zrušila oslavy včerejšího svatého Patrika. Premiér v projevu oznámil, že máme dodržovat odstupy a že se situace brzy zhorší, ale že další opatření zavede teprve, až situace bude špatná. Jinými slovy: víme, kam se ženeme, ale nebudeme nic víc dělat, dokud se to nestane.

Neřešit problém až dokud nenastane. Typická logika politika. V případě Irska ještě navíc aplikovaná mizerným politikem. Premiérem je pořád člověk, o kterém jsem tu nedávno psal – ten který dokázal ve volbách ze dvou stran skončit třetí. Ten, kterému tu už beztak nevěří ani zavirovaná klika u dveří a vládne jenom proto, že se strany po volebním patu ještě nedokázaly dohodnout na složení nové koalice.

Větší rozum než vláda tu překvapivě mají místní firmy. Bary v Temple Baru se v neděli samy dohodly, že zavřou, ačkoliv se mohli pokusit ještě chvíli omočovat nařízení omezením kapacity na 99 osob. To samé posilovny. Totéž můj oblíbený CrossFit, kde nás přitom bývá ve skupině 10. A i ten kurz jachtingu, kde nás mělo být pět, škola z vlastní iniciativy zrušila.

Nadnárodní firmy, ty raději nevěří už vůbec nikomu. U nás se kanceláře začaly vyprazdňovat před dvěma týdny, služební cesty máme zakázané měsíc a dnes už celé kancelářské čtvrti zejí prázdnotou a prochází se v nich jen lišky a rackové.

Irové řeší, co s haranty doma, důchodci vyráží v davech na špacír ven a cizinci jsou zalezlí doma a čekají, co přijde. My to tušíme, oni to zatím vědět nechtějí.

Konec hlášení.