„No to vám závidím, že se budete stěhovat. To já kdybych mohla, tak tady z toho bordelu odjedu taky někam pryč.“ pravila paní v pojišťovně, když jsem rušil pojištění domácnosti. Byl konec srpna a zrovna jsem odškrtnul 24. řádek ze senzamu věcí, které je potřeba udělat, když se rozhodnete přestěhovat z jednoho města v EU do jiného. Za pár dní jsem měl přistát v Dublinu.

Pravidelní čtenáři blogu už vědí, že nevydržím moc dlouho na jednom místě a proto nepřekvapí, že se po pár letech pohodlného života v centru Prahy a dobytí mentální energie po nepálském dobrodružství rozhodl pro změnu. Navíc když jsme na tu změnu s A. dva a to znamená dvakrát víc výzvy a dvakrát víc zábavy.

Do Dublinu mě přivedlo úspěšné výběrové řízení do jedné z místních technologických firem. Když říkám místních, myslím tím zároveň globálních. V Dublinu mají evropské kanceláře skoro všechny významné techologické firmy, jsou pěkně všechny v jedné čtvrti, v pětipatrových budovách vedle sebe. Mimochodem nájem malého bytu v téhle čtvrti vás vyjde tak na pět tisíc eur a dělá z Dublinu 5. nejdražší město v Evropě. Tohle mi naštěstí neřekli, než jsem nabídku přijal.

První dny jsem se hlavně seznamoval s moji novou firmou. Firma má žluté logo, dvě budovy a 50% procentní podíl na trhu cloudových služeb. Přeloženo do běžného jazyka znamená, že na našich serverech běží prakticky všechno. A že se tady o to všechno stará spousta mladých, krásných, inteligentních, vzdělaných a talentovancých lidí ze všech koutů planety.

Město jako takové připomíná jedno velké SimCity. Pamatujete si, jak to fungovalo? Označili jste nějakou oblast a řekli, že to bude rezidenční zóna, lidé se tam začali stěhovat, postavili si malé domky a žili. Jak město bohatlo, přicházeli noví lidé, až jich bylo tolik, že se do domů nevešli, přijel bagr, domky srovnal se zemí a na jejich místě se objevily nové, větší.

I přes to, jak se tady staví, je bytů pořád málo. Když píšu málo, myslím tím opravdu málo. Ne jako v Praze, kde si lidé stěžují už z principu, tady je těch bytů opravdové irské nekompromisní málo. Když se objeví byt k pronájmu, pozve si majitel na prohlídku dvacet lidí najednou, prohlédne si je, vybere si doklady a doporučující dopisy a pak se rozhodne, komu z nich byt pronajme. Až tohle bude v Praze, můžete začít mluvit o krizi s bydlením.

Naštěstí firma se žlutým logem se o své lidí stará a dokáže zajistit lidi, kteří dokáží zajistit lidí, kteří dokáží zajistit lidi, kteří umí najít byt. Díky tomu jsem nemusel v pekle realitního trhu trávit moc času a už pár týdnů od příjezdu se mohu nadechnout čerstvého irského vzduchu a rozhlédnout kolem.