Je to již nějaká doba, co jsem se vrátil z půlroční práce na projektu pro OSN v Nepálu. V tomto článku shrnuji, co mne do Nepálu přivedlo a konečně vysvětlím, na čem jsem tam vlastně pracoval.
Přípravy
Moje cesta do Nepálu začala někdy v létě 2015 v době, kdy jsem ještě nevěděl ani to, že to bude nějaká cesta, natož že bude do Nepálu.
Totiž systém výběru na pozice dobrovolníků v OSN funguje jinak, než jsme z našeho světa zvyklí: Jako zájemce se registrujete do databáze, vyplníte CV a kontaktní údaje a čekáte. Když váš profil zaujme někoho v některé z desítek organizací, které spadají pod OSN, ozve se vám. Dopředu tak nevíte, zda se ucházíte o místo v UNESCO v Mongolsku, UNHCR v Libanonu nebo třeba WHO v Nigérii.
V mém případě čekání trvalo rok. A vlastně to ani nebylo čekání, měl jsem v té době práce dost: poslední měsíce v CleverMaps, cesta do Číny, consulting pro Zeerat a další klienty. Zářijový email z Německa přišel poněkud nečekaně, ale o to zajímavě vypadal: Nabízel půlroční projekt v Nepálu v oddělení zabývající se technickou podporu voleb.
Domluvený termín Skype pohovoru připadl na týden, kdy jsme měli s INEX-SDA školení v jižních Čechách. Naštěstí 4G připojení na jihočeském poli fungovalo spolehlivě. Vlastně to měl být na dlouhou dobu nejspolehlivější internet.
Interview na pozici UN Volunteer v Nepálu
Pohovor proběhl celkem standardně až na začátek a konec. První otázka „Jaké jsou pro vás tři nejdůležitější hodnoty v dobrovolnictví?“ dokázala překvapit. Jsem sice zakladatel jedné a místopředseda druhé dobrovolnické organizace, ale takto formulovanou otázkou jsem se zatím nezabýval. Oříškem se ukázala být i závěrečná sekce vlastních otázek. Totiž u běžného pracovního pohovoru si dokážete představit pozici, na kterou se hlásíte, a hned vás i napadají relevantní otázky. Ale zkuste si představit práci na druhém konci světa a v organizaci, kterou znáte možná z televize, a pak se ptejte.
Projekt v Nepálu byl hlavně krokem do neznáma. Za pár týdnů jsem měl koupenou letenku.
Pobyt, práce a život
Do Kathmandu jsem přiletěl na začátku listopadu. O prvních dojmech z Kathmandu a o tom, jak se v Nepálu hledá bydlení, jsem tady již psal. Zároveň s tím ale bylo potřeba začít pracovat.
Nepál je totiž sice stará země, ale mladá demokracie. Spory o uspořádání země se vedly přes padesát let a vyvrcholily desetiletou občanskou válkou. Ta sice skončila v roce 2006 mírovou dohodou, ale zásadní rozdíly v názorech mezi jednotlivými stranami přetrvávají dodnes. První poválečná ústava z roku 2008 vydržela sedm let, kdy byla nahrazena novou. Některé strany nicméně nejsou spokojené ani s novou ústavou a stále se jí snaží změnit. Nyní by se měly pravidelně konat volby ve třech úrovních: lokální, provinční a celostátní.
Poslední úspěšné lokální volby proběhly před 17 lety, pozdější pokus už nevyšel. Současná politická reprezentace se rozhodla, že lokální volby by se proto měly konat jako první. Jen nikdo nevěděl kdy. Datum voleb vyhlašuje předseda vlády, který by se měl v ideálním případě shodnout se všemi významnými stranami. To proto, aby se nestalo, že některá strana bude volby bojkotovat, případně se bude aktivně snažit jejich konání zabránit. A najít shodu nebylo pro premiéra úplně jednoduché. Spekulace o tom, zda a kdy se nějaké volby vůbec budou konat, vyplňovaly několik měsíců volné chvíle v naší kanceláři. Nakonec se konaly, a to celkem úspěšně, krátce po mém odjezdu.
Z místního tisku. Kdy budou volby?
OSN poskytuje při organizaci voleb technickou podporu. Zjednodušeně to funguje tak, že se stát jako Nepál rozhodne, že chce pořádat volby, ale neví jako na to. Obrátí se na OSN, kde je s organizací voleb z jiných zemí mnoho zkušeností a kde pracují lidé, kteří již leccos zažili a vědí jak na to. Ti pak radí, jak volební proces zorganizovat, poskytují technickou podporu, upozorňují na případná rizika. Samozřejmě se velice přísně dbá na to, aby OSN jednala jako nezávislá organizace a pohybovala se přesně v mantinelech toho, jakou objednávku od Nepálské vlády dostala. Jako zaměstnanec OSN nesmíte veřejně projevovat politické názory a jakkoliv se politicky angažovat. To platí i pro zaměstnance, kteří jsou občany Nepálu. Právo volit jim ale samozřejmě zůstává.
Tým ESP (Electoral Support Project) v Nepálu čítal nějakých 40 lidí, většinou místních. Ze zahraničí zde pracovalo pár manažerů a já. Lidé v ESP se zaměřují na různé oblasti, část z nich vyvíjí software. V době mé přítomnosti pracoval tým na vývoji softwaru pro registraci voličů. To je proces, který musí proběhnout před každými volbami, kdy se lidé přijdou na úřad registrovat a vyjádřit tím zájem se voleb zúčastnit. Úřad zkontroluje jejich totožnost a zapíše je na voličské seznamy. Pár týdnů před volbami distribuuje seznamy do volebních místností a voličské průkazy voličům. V den voleb se pak používají pro ověření, že člověk může volit.
Proces je to nutný proto, že v Nepálu neexistuje databáze (v úřednickém jazyku registr) všech občanů, ze které by se daly voličské seznamy vygenerovat. Stejně tak nemají občanské průkazy. Při registraci se prezentují jakýmsi certifikátem o občanství, který dostávají v 16 letech. Navíc musí každý uvést bydliště (název vesnice), jména rodičů a prarodičů, je vyfocen a jsou mu sejmuty otisky prstů. To všechno se provádí v kancelářích v okresních městech, kam si lidé musí pro registraci dojít. A dojít znamená v Nepálu doslova dojít. Často je to i několik dní chůze horskými cestami.
Už toho co jsem napsal, lze tušit, že je tu opravdu dost věcí, které se mohou pokazit. Počínaje problémy na cestách (které občas spláchne velká voda – jako se to děje třeba teď, sesuv půdy či zapadají sněhem) přes nefungující internetové připojení (které v Nepálu nefunguje pořádně snad nikde), lidské chyby (zesílené tím, že třetina lidí neumí číst a psát) až po cílenou snahu o volební podvody.
Vzor hlasovacího lístku. V každém sloupci je třeba orazítkovat symbol jedné strany.
V našem softwaru jsem měl na starost vývoj části provádějící tzv. biometrickou deduplikaci. Zjednodušeně řečeno jde o to, zjistit jestli se někdo nepokusil se stejnými otisky prstů registrovat dvakrát. Složitěji řečeno jde o nalezení duplicit v databázi cca 50 milionů otisků prstů (čtyři otisky od každého za 14 milionů voličů). Implementovat takovou věc efektivně je zajímavá úloha sama o sobě, ještě zajímavější se ale stává ve chvíli, kdy musíte zajistit, aby systém fungoval s hardwarem, který máte k dispozici v Nepálu. S elektřinou, která občas nejde. S internetovým připojením, jaké jste měli doma před 15 lety.
Výzvu se nakonec vyřešit podařilo. Použil jsem nejnovější hispterské big-data technologie amerických startupů jako Apache Spark a jazyk Scala a implementoval systém dostatečně robustní a funkční, že by měl zvládnout i nějaké to zemětřesení, chybu obsluhy či jinou z očekávaných pohrom.
Pár postřehů na závěr
O tom, jaké je to pracovat pro OSN, se dá na internetu najít spousta článků. Ale nakonec bude zkušenost každého úplně jiná. OSN je velká organizace. Hodně velká. Každá podorganizace má svojí organizaci, lidi pracující v různých zemích, některé domácí, jiné pracující tisíce kilometrů od svého bydliště. Svojí vnitřní složitostí OSN zrcadlí složitost světa, ve kterém působí a jehož společné zájmy se snaží najít a reprezentovat. (Uf, to byla věta.)
Zapomeňte na chvíli na cestovatelské blogy, obrázky na Facebooku a na řeči o plnění snů. Představte si lidi, kteří chodí do práce možná úplně stejně jako vy. Jenom v trochu jiném prostředí a řeší tam trochu jiné problémy. Přitom se, stejně jako moji zahraniční kolegové, dokážou radovat z toho, že výpadky elektřiny sice bývaly, ale byly plánované, že přejít ulici je sice tak trochu o život, ale na druhou stranu vás v Nepálu nikdo neunese nebo úmyslně nezastřelí.
Kathmandu. Můj domov po šest měsíců.
Důležitější než pohodlí zaměstnanců OSN je ale stejně to, jestli se podaří na podzim realizovat i regionální a celostátní volby. Pokud ano, bude to definitivní potvrzení toho, že hlasování volebním lístkem funguje lépe než hlasování kalašnikovem. A nově zvolení zástupci snad budou věnovat víc energie na řešení problémů země než na vzájemné spory.
Přejme jim, aby se to podařilo.
