Jak jsme se v 21. století vydali do tajemných hor rumunských.

Pravidelní čtenáři mého blogu si jistě všimli, že už jsem sem nějakou dobu nenapsal. Není to proto, že by se nic nedělo, ale právě naopak: podařilo se mi v posledních dvou letech dostat na místa tak vyjímečná, že by jim jakákoliv byť sebemenší medializace na blogu jen uškodila. Představte si opuštěná kavkazská údolí, himálajské kláštěry tak ztracené, že je nenajdete na mapách, či liduprázdnou zimní divočinu tam někde na severu. Všechna ta místa někde na světě jsou, jen sem zkrátka nenapíšu kde.

Dnes budu naopak psát o místech generacím Čechů dobře známých. Zvyk jezdit do rumunských hor prý sahá hluboce do dob komunismu, kdy to byly vedle Vysokých Tater jediné dostupné velehory. Z té doby se také zachovala řada vyprávění a představ, které máme s Rumunskem spojené. Snad nejoriginálnější je rada z jednoho turistického průvodce, který pro cestu autem doporučuje následující postup:

Po příjezdu do vesnice je třeba kontaktovat místního starostu a domluvit s ním, abyste parkovali svůj automobil za plotem na jeho zahradě. Jinak hrozí, že místní lid, spatříc auto s cizí značkou, jej rozebere na součástky.

V našem plánování se mísí romantické představy z vyprávění starších generací s pragmatismem 21. století.  Za svůj cíl vybíráme národní park Retezat, který se nachází na jihozápadě země v regionu známém čtenářům Draculy jako Transylvánie, učitelům dějepisu jako Sedmihradsko.

Abychom posílili pocit dobrodružství, rozhodujeme se jet do Rumunska vlakem. Koupit jízdenku na vlak z ČR do Rumunska znamená nejprve zavolat na pokladnu ČD, vyděsit se kolik to stojí, pak na webu německých drah najít lepší spoj a nakonec si na webu rakouských drah koupit jízdenku. Postup je to intuitivní, logický a velice evropský. Pokud jste to už někdy nedělali, nemáte prakticky šanci na něj přijít. Pragmaticky vzato, až příště uvidíte nějakého zeleného idiota v EU divit se tomu, že lidé nejezdí vlakem, a navrhovat pořádně zdanit leteckou dopravu, zkuste si to také. Je to zábava.

Z Prahy vyrážíme v neděli před polednem railjetem do Vídně. Odtud pak pokračujeme rumunským nočním vlakem do Simerie. Až na dvojité probuzení na maďarsko-rumunské hranici probíhá cesta překvapivě klidně. Do cíle dorážíme jen s hodinovým zpožděním, věci máme všechny.

V Penny marketu dokupujeme zásoby a začínáme pracovat na úkolu dnešního dne, kterým je dostat se do hor, na chatu Pietrele. Akci si představujeme romanticky: Popojedeme místním vlakem do vesnice Ohaba de Sub Piatra, stopneme starého cikána s koňským povozem a ten nás za krabičku západních cigaret naloží a doveze tam, kam potřebujeme. Kolem budou pobíhat cikánské děti, štěkat psi a na obzoru výt vlci.

Realita je poněkud pragmatičtější: místní vlak si sice nějakou tu romantiku zachovává: okna skřípají, dveře se nedají zavřít a močí se rezavou rourou přímo na koleje, ale ve vesnici už je zase 21. století. Opravené silnice, nově natřené fasády a autobus s jízdním řádem, co jezdí do hor každé dvě hodiny. A protože před chvílí odjel, přijíždí na zavolání jiný a všechny přítomné turisty odváží. Řidič se cestou ještě stačí zmínit, že nedávno vezl výpravu CK Alpina.

Autobusová silnice končí v lokalitě Carnic a odtud je už jen nějaké dvě-tři hodiny chůze do cabany Pietrele. Chata to není právě nejhezčí a místo na stanování je zde vcelku nekomfortní. Nicméně prodávají tu pivo a je to celkem frekventované východiště tras pro ty, kdo jdou do hor nalehko a ubytují se tu na víc dnů.

Na druhý den opouštíme pásmo lesa a přes sedlo ve výšce 2200 metrů přecházíme k jezeru Bucura. Podle ukazatelů má cesta trvat tři hodiny, podle informací od české rodiny s dětmi čtyři. My jí jdeme asi pět. Zřejmě máme těžší batohy.

Tábořiště u jezera Bucura slouží jako basecamp pro hlavní hřeben parku. Standardně si sem lidé donesou stany a zakempují tu na několik dnů. Správa parku se snaží udržovat jádro parku co nejvíce přírodní, proto zde kromě budky horské služby není žádná stálá chata a kempuje se víceméně nadivoko. Bohužel biologická kapacita místa není nekonečná a plocha vymezená cedulkou WC je už dost přetížená.

V noci je zde nějakých 30 stanů, půl na půl Rumuni a Češi, a pouze pár jedinců z jiných zemí. Česká obliba Rumunských hor neupadá.

Další den obrážíme nalehko tři významné vrcholy hlavního hřebene: Retezat, Bucura a Peleaga. Terén je vysokohorský s četnými kamenitými poli a nedá odpočinout při cestě nahoru ani při cestě dolů. Unaveni hřebenovkou těšíme se na další den, kdy chceme jen za tři hodiny sejít k chatě Buta.

Ó jak naivní jsme my, třicátníci z pražských kanceláří! Sestup k chatě Buta nás překvapuje svým charakterem, terén je stejně náročný jako to, co jsme zažívali předešlého dne na hřebeni, ale tentokrát na kamenech balancujeme obtěžkáni krosnami. Do toho se ještě přidává intermezzo s výstupem na 250 metrů vysoký protější hřeben a nakonec jsme až v pozdním odpoledni na chatě Buta rádi, že jsme rádi.

A také jsme rádi, že Buta je první pěkná chata, kterou potkáváme. I místo na kempování o pár set metrů výš je dobré. Večer se ještě seznamujeme s rumunským sportovcem, který se v sobotu chystá běžet závod do vrchu – 3,5 km s převýšením 800 metrů v místním terénu. To nezní jako něco, co bychom chtěli zažít.

Poslední den v horách sestupujeme po jeepové cestě do luxusního resortu Cheile Butii. Ubytováváme se na pokoji a hledáme vířivku. Ta tu není. Pak hledáme saunu. Ani ta tu není. A bazén. Ani ten. Vlastně měl pravdu náš běžecký přítel, když říkal, že tento resort je luxusní tím, že máme na pokoji sprchu. Mimochodem přítel tu je. Zapaluje jednu cigaretu od druhé a popíjí lahváče. Má to styl.

Dostat se v sobotu z rezortu do civilizace je poněkud náročnější. V tomto údolí funguje tradiční maršrutkový systém s autobusy bez jízdních řádů, které jezdí tak nějak různě. Nám se poštěstí celkem rychle pasivně stopnout milého pána, který nás odveze do vesnice Urikani přímo k autobusu do Petrosani. Údolí, kterým projíždíme, je bývalá hornická oblast, kde byly před lety zavřené doly a od té doby upadá a chátrá. Zájemci si tu konečně mohou udělat pár fotek, které naplní zažitou představu Rumunska. Zároveň to ale není nic, co bychom nemohli vyfotit třeba v Ústí.  

Lokální vlak z Petrosani do Simerie jede včas a spolehlivě. Pak ale nastává peklo vlakové. Noční vlak přijíždí z Bukurešti se zpožděním dvě hodiny a my řešíme, jestli vůbec stihneme přestoupit na další vlak ve Vídni. Situaci za nás nakonec řeší průvodčí, když nás dvě minuty před Budapeští probudí a vyhodí z vlaku. Rumunský národní dopravce se totiž rozhodl, že vlak do Vídně dneska nedojede a zapíchne to v Budapešti. Dál si dojeďte jiným vlakem. Že tam budete pozdě? Nezájem. Že na něj nemáte rezervaci? Nezájem. Rakouský railjet Budapešť – Mnichov se pod náporem přistoupivších z rumunského vlaku mění v cosi, co připomíná židovský transport. Půl hodiny před odjezdem již není volné žádné místo k sezení ani ke stání. Tohle je vlaková doprava ve sjednocené Evropě.

Cestu nakonec přečkáváme v jídelním voze o lahváčích za 4 eura a v happy-endu celé akce stíháme i přestup ve Vídni.

Co říci závěrem? Hory super, Rumunsko v pohodě, cestování vlakem necháme Gretě.