Představte si, že vezmete 100 milionů dolarů a pošlete je do Afriky. Nebo je vyhodíte z okna. Vyjde to na stejno.

Minulý rok vyšla ve Spojených státech kniha, která bohužel unikla pozornosti českého publika. Jmenuje se The Idealist a vypráví příběh člověka, který věřil, že našel způsob, jak vyřešit problém chudoby ve světě. Na rozdíl od řady jiných lidí s podobnými myšlenkami se mu podařilo pro svůj záměr sehnat peníze a začít jej realizovat.

Ten člověk se jmenoval Jeffrey Sachs a v osmdesátých letech platil za vycházející hvězdu ekonomie. Ve 28 letech se stal profesorem na Harvardu a se střídavými úspěchy radil různým vládám, jak se vypořádat s ekonomickou transformací. Když už mu tato výzva přišla malá, přeorientoval se na větší – vymyslel geniální a komplexní plán, jak zbavit svět extrémní chudoby.

Jeho strategie byla výsledkem několika let přemýšlení a počítání a když v roce 2005 vyšla v podobě knihy The End of Poverty, stal se z ní rychle bestseller. O co přesně jde? Sachs kritizoval dosavadní praxi, kdy se rozvojové projekty zaměřovali pouze na jednotlivé problémy, které trápí nejchudší regiony planety – např. zajištění dodávky vody, lékařské péče nebo dostupnost vzdělání. Tvrdil, že je potřeba situaci vidět komplexně a že teprve současné řešení všech problémů najednou pomůže lidem postavit se na vlastní nohy a pracovat na vlastním rozvoji.

V Excelových tabulkách to vypadalo zhruba následovně: Pokud svět na pár let zdvojnásobí objem peněz, které dává na rozvojovou pomoc a naleje je do problémových regionů, podaří se problém extrémní chudoby vyřešit do roku 2025 a žádná další rozvojová pomoc už nebude potřeba. Pro představu, za extrémně chudé jsou tady považování lidé žijící s méně než dvěma dolary na den a takových lidí jsou na světě asi dvě miliardy.

Od myšlenky k realizaci

Na rozdíl od jiných akademických teoretiků, měl Jeffrey Sachs energii a odvahu svoje myšlenky uplatnit v praxi. Díky svojí pověsti a popularitě, kterou si jeho myšlenky získali, se mu podařilo vybral od dárců 120 milionů dolarů a spustit pilotní projekt Millennium Villages, který měl ukázat, že navržený postup je funkční.

Na začátku projektu identifikovali několik vesnic v různých částech Afriky a rekrutovali místní lidi (povětšinou absolventy Západních univerzit), aby projekt na místě řídili. Dostali knihu, školení, peníze a začalo se investovat a rozvíjet.

První výsledky v jedné keňské vesnici byly nadějné – z rozpočtu projektu se mohla rekonstruovat nemocnice a především zaplatit mzdu lékaře. Díky moskytiérám, které byly obyvatelům rozdávány zdarma, klesl výskyt malárie o dvě třetiny. Mnohem víc rodičů posílalo děti do školy, protože tam dostávaly obědy zdarma. Byla vyvrtána studna a lidé tak měli přístup k čisté vodě přímo ve vesnici a nemuseli chodit kilometry daleko. Zavedením umělých hnojiv se podařilo ztrojnásobit zemědělskou produkci.

Lidé ve vesnicích si postupně zvykali na vyšší životní standard – v jedné africké vesnici bylo symbolem společenského statusu mít na domě plechovou střechy a podle stoupajícího počtu plechových střech mohli místní sledovat, že se jim daří čím dál tím lépe. Do některých oblastí se podařilo zavést signál mobilního telefonu, lidé si zvykli, že do jejich vesnice jezdila auta projektového týmu a měli tak lepší spojení se světem.

A někde tady se začal celý úspěšný příběh lámat. Podle plánu totiž měli lidé v dalším kroku projektu začít samostatně podnikat a aktivně pracovat na dalším zlepšení svojí situace. V jedné vesnici tak vybudovali tržnice pro obchodování s dobytkem, jinde začali pěstovat plodiny, na kterých se mělo dát teoreticky více vydělat, projekt poskytoval mikropůjčky na různé další podnikatelské záměry.

Co se nestalo, nevyšel z těchto záměrů ani jeden. Ukázalo se, že lidé, kteří donedávna trávili většinu času tím, že chodili pro vodu a obdělávali pole, nejsou zase tak dobrými podnikateli, jak se zdálo. O výnosné plodiny nebyl na trhu zájem a nedařilo se je prodávat, z půjček se vrátilo naprosté minimum. Zřejmě i proto, že někteří příjemci nepochopili, že se jedná o půjčku, nikoliv o dar.

Navíc se začaly projevovat i další nepředvídané kulturní aspekty. Například ve vesnici na severu Keni, obývané kmenem ještě nedávno kočovných pastevců velbloudů ze Somálska, bylo nepřípustné, aby se muž zabýval jinou prací než starostí o zvířata. Když bylo ve vesnici potřeba udělat jinou práci, třeba položit podlahu v nové škole, museli přivést pracovníky z jiné vesnice a kromě mzdy jim platit i dopravu. Místní muži seděli okolo a sledovali, jak jiní dělají tuto pro ně podřadnou práci.

Trpký konec

Podle původního plánu měl projekt skončit po pěti letech, kdy by již vesnice měly být samostatné a schopné dalšího rozvoje. Ve skutečnosti byly ale na konci období v ohromné míře závislé na projektových penězích a ty když došly, nastaly mezi obyvateli a zástupci projektu spory. Situaci ještě zhoršila komplikovaná bezpečností situace. Pět let trvání projektu přineslo zlepšení života v projektových vesnicích, ale zároveň způsobilo totální závislost místních lidí na projektových penězích a zanechala vesnice a místní komunity možná v ještě horším stavu než byly před začátkem projektu. Zajímavé je, že projekt oficiálně pokračuje stále dál, hledá nové dárce a k popsaným problémům se nehlásí.

Kniha The Idealist je fascinující čtení o tom, co všechno je v rozvojové pomoci špatně. Příběh je fascinující o to víc, že se odehrál před pár lety – v době, kdy již byly s rozvojovou pomocí desítky let zkušeností. Stejně se ale mezi lidmi, které považujeme za odborníky, a mezi dárci, kteří spravují desítky milionů dolarů, najdou lidé, kteří uvěří tomu, že nějaký geniální ekonom může přijít se zázračným receptem, jak vyřešit problémy světa. A dokáží i po těch desítkách let opakovat stejné chyby.