Jsou tomu už asi čtyři roky, co jsem poprvé někde na internetu potkal video se záznamem prezentace s nápisem TED. Nevěděl jsem tenkrát, co to znamená, a bylo mi to vlastně jedno. Jenomže takových videí se objevovalo čím dál tím víc a s tím jak se šířila sláva téhle americké konference, přibývala i videa z jiných částí světa opatřená nápisem TEDx. Tyto regionální konference vznikají tak, že si skupina lidí řekne, že se jim líbí formát TEDu a že si něco takového zorganizují i ve svém městě. Letos TEDx dorazil i do Kroměříže.
Upřímně řečeno jsem tuhle mánii okolo TEDu nikdy moc nechápal. Jejich prezentace jsou vždy postaveny okolo nějaké „velké a inspirativní“ myšlenky, kterou řečník během 15 minut představí takovým způsobem, aby ji posluchači pochopili, vstřebali a odnesli si jí domů. Vzhledem k tomu, že takových myšlenek posluchači slyší za den třeba deset, je opravdu velká výzva připravit prezentaci tak, aby zaujala. Dokonce taková, že o tom vycházejí knihy.
Sám jsem jednou zkoušel na tomto modelu postavit prezentaci a po pár marných pokusech zjistil, že je to fakt těžké. Jde o to správě skloubit nějaký osobní příběh, nějakou jedinečnou znalost nebo zkušenost, se silnou myšlenkou, zarámovat do nějaké té velké myšlenky, odprezentovat tak, aby to posluchače bavilo, a nesklouznout při tom k banalitě. O to víc jsem byl zvědavý, jak se s tím poperou mluvčí v Kroměříži.
Odbočka na začátek: Představovat Kroměříž asi nemá smysl. Je to historické město, na seznamu UNESCO, je tam zámek, park atd. Co má smysl říct ale je, že tam v Café Bistro Matiné mají fakt dobré jídlo.
Akce začínala v jednu hodinu odpoledne v místním kině. Asi bych měl teď napsat něco o tom, jak probíhala registrace, organizace a tak, ale vlastně ani není co. Organizace byla výborná, dobrovolníci na svých místech, nápoje na svých místech, koláčky, sendviče, káva a další věci nutné k přežití stovky návštěvníků také.
První blok prezentací odstartovala Marie Baltusová, ředitelka místní mateřské školky, která se inspiruje jakousi italskou filosofií a dává dětem svobodu tvořit a rozvíjet se. Tohle byl přesně typ prezentace, kterou bych na takové regionální konferenci čekal. Paní ukázala, že i tak zdánlivě obyčejná práce jako vedení mateřské školy se dá dělat s chutí, nadšením a zajímavě. Mně se to tedy líbilo hodně a co jsem slyšel, tak dalším návštěvníkům také.
Druhým přednášejícím byl Matěj Myška. Píšu záměrně přednášejícím, protože pan Myška přednáší právo na univerzitě a bylo to vidět. Zábavnou formou představil, jak můžeme licencovat svoje autorská díla tak, aby je mohli i další lidé sdílet a využívat. Pro mě v tom nebylo informačně moc nového, ale tak proč si to nezopakovat.
Následovala první poněkud nejasná prezentace. Pokud to nevíte, tak Tomáš Netopil je kroměřížský rodák a úspěšný dirigent. Já jsem to teda nevěděl, resp. dozvěděl jsem se to až na místě z programu. Cílem jeho prezentace bylo ukázat, že k jeho cíli vedla dlouhá cesta plná neúspěchů a ztracených nadějí. Jako téma prezentace je to určitě zajímavé, ale chyběla mi v tom nějaká hlubší reflexe a něco, co bych si z toho celého příběhu odnesl. Ten formát TED talků je v tomhle fakt těžký.
Pokud Tomáš Netopil vyvolal mezi návštěvníky kratší rozhovory, tak následující video už vyvolalo celé konverzace. Byl to záznam z TEDx, tuším že v Torontu, a šlo o to, že si nějaká taková divná holka připnula na hlavu elektrodu, zaznamenávala mozkové vlny a analyzovala je. Pomáhalo ji to k tomu, že si uvědomila, ve kterých okamžicích je šťastná, s kým že je vlastně šťastná a s kým není. Mně to teda celé přišlo úchylné, a polovině lidí, se kterými jsem se o tom bavil, také. Druhá polovina argumentovala, že se díky takovéhle úchylnosti dá získat pozornost a peníze na vývoj technologie, která se dá využít v medicíně pro léčení autismu a dalších poruch. Tenhle argument uznávám, ale stejně, ta holka byla prostě divná.
Na závěr prvního bloku zahráli dva kluci na hrnce a šlo se jíst, pít a konverzovat. Záměrně nepíšu networkovat, protože networking přišel až později.
Druhý blok zahájil Roman Posolda povídáním o pomoci druhým a o tom, že když v Evropě posbíráte stará kola a odvezete je do náhodně vybrané vesnice v Africe, pomůžete bližnímu (i vzdálenému) svému a budete se cítit lépe. Líbil se mi důraz na dobrý pocit těch lidí, co takový projekt realizují, protože pochybuji, že to kromě toho dobrého pocitu má ještě nějaký jiný význam.
Dalším v pořadí byl „podnikatel a vizionář“ Martin Hausenblas. Docela by mě zajímalo, jak se člověk stane vizionářem a zpětně lituji, že jsem se na to nezeptal. Přišlo mi, že pan Hausenblas ve svojí prezentaci o autonomní mobilitě recykloval nějaký starší článek z The Economist, protože prostě všechno, co říkal, jsem už někde četl. Na závěr zmínil vlastní projekt, což je jedna z řady aplikací na přivolávání taxíků z mobilního telefonu. Hm.
Následovalo video se záznamem z nějakého amerického TEDu. V poznámkách mám u této prezentace uvedeno jen blah blah, takže předpokládám, že tam ten pán něco takového říkal.
Posledním mluvčím druhého bloku byl Jan Povýšil. Z programu jsem se dověděl, že je to paralympionik a fotograf, z přednášky pak to, že má rád ženy. A nerad si připravuje prezentace dopředu.
Po druhé pauze následoval poslední, třetí blok. Ten otevřel Pavel Stodůlka, oční chirurg ze Zlína. K prezentaci měl slajdy z PowerPointu a chvíli to vypadalo, že celá prezentace bude akademická. Byla, ale vlastně nebyla. Pan Stodůlka mluvil o tom, co dokáže dnešní oční chirurgie, jak vrátili zrak pacientovi, který 50 let neviděl a na závěr nám pustil i záznam operace tetování oka. Kdo neviděl, neuvěří, ale i to se dělá. Mezi návštěvníky to byla skoro jednoznačně nejlépe hodnocená prezentace. A já dodávám, že je skvělé, když takoví lidé přijdou mluvit o tom, co dělají. Kdybych chtěl znít jako moralizující intelektuál, napíšu ještě, že naše společnost potřebuje pozitivní vzory a že právě takoví lidé by těmi pozitivními vzory měli být. Intelektuál nejsem, tak jenom řeknu, že to bylo fakt hustý.
Poslední video záznam nabídl vyprávění člověka, který se ocitl na palubě letadla, které nouzově přistálo na řece Hudson. Mluvčí si díky tomuto zážitku uvědomil, co je v životě opravdu důležité a že chce být fakt dobrej táta pro svoje děti. Asi není nutné uvádět, z jaké země toto video pocházelo.
Dalším bodem a zároveň poslední přednáškou bylo vystoupení lektora a kouče. Kdo očekával blok energizujících motivačních řečí a jednoduchých myšlenek, které změní náš pohled na realitu a umožní nám stát se z minuty na minutu lepším člověkem, očekával totéž co já. Vlastimil Orlita nám ale všem vytřel zrak. Vyprávěl svůj příběh sportovního trenéra, který se začal věnovat podnikání. Podnikání se mu ale vůbec nedařilo, a když už mu došly všechny peníze a rozhodoval se, že toho nechá, přišla zakázka od velké firmy a on se díky ní postavil na nohy a začalo se mu dařit. Vlastně když to takhle napíšu, nezní to tak hrozně, jak hrozné to bylo. On to totiž nebyl příběh nedařícího se podnikání, on to byl především příběh člověka s nízkým sebevědomím a nedostatkem ambic. Člověka, který se pořád tak podceňoval, až ho to málem stálo profesní kariéru. Nevím, jestli tohle mělo být hlavní poselství jeho vystoupení, a myslím, že si z toho každý vzal něco jiného. V kuloárech to ale vzbudilo snad největší debatu a názory na něj se hodně různily. Je dost možné, že si z toho každý vzal něco jiného, někdo vůbec nic a dost možná si za týden budu myslet ještě něco jiného než v sobotu.
Oficiální program TEDx zakončil umělec Pavel Mucha hrající na garmošku. Pro neznalé, garmoška je nástroj podobný heligonce. A pro ještě méně znalé, je to tahací harmonika.
Po programu v kině následoval networking. Networking je velice důležitá součást inspirativních konferencí, protože umožňuje návštěvníkům sdílet svoje pocity z přednášek a diskutovat je s dalšími lidmi. Teprve networkujíc si návštěvník uvědomí, že jeho pohled na věc není jediný možný a jak různě můžou lidé vnímat ty samé věci. A to byla na TEDx snad ta nejzajímavější část.
Afterparty se konala v restauraci Radniční sklípek v centru, mají tam dobré maso, pečou dobré koláče a rozlévají průměrné červené víno.
Čím víc konferencí, barcampů a teď už i TEDx navštěvuji, tím víc se mi zdá, že akce na Moravě jsou z nějakého důvodu prostě lepší. Možná je to tím, že Praha měla letos s prý předraženým TEDx a rozpačitým barcampem špatný rok, možná je to tím, že na moravské akce chodí méně lidí a je tím pádem jednodušší tam potkat různé známé, možná je to něčím úplně jiným. Nevím. Každopádně afterparty byla skvělá a následný ultra networkovací bonus od organizátorů v podobě přespání ve skautské klubovně také.
Co říci závěrem? Ještě se neví, jestli bude organizační tým chystat i další ročník. Ale jestli ano, hlásím se tímto jako první návštěvník. Tenhle Kroměřížský TEDx za to fakt stál.
