Opakuje se to při každých volbách. Volby se blíží, kampaně se rozbíhají a ve svém okolí sleduji lidi, kteří se jen těžko rozhodují, koho budou volit. Letos je to ještě horší. Dva měsíce před volbami a neznám vlastně nikoho, kdo by už věděl. Včetně sebe.

Zdá se, jakoby se nedalo věřit vůbec ničemu. Tradiční strany jsou všechny tak rozhádané, že není možné ani určit, kdo je zrovna řídí. Když se objeví nějaká osobnost, která dává naději na pozitivní změnu, je zase rychle zapomenuta a odejita. Zdeněk Tůma v TOP09, Jiří Pospíšil v ODS i Jiří Dientsbier v ČSSD jsou všechno živoucí pomníky padlých nadějí statisíců voličů.

Nefungující velké strany jsou jedním z velkých problémů české demokracie. Výborně to popsal Jan Sládek ve svém článku Příliš brzy unavené politické strany. My ostatní to sice nevíme tak akademicky, ale stejně to tušíme.

Tušíme a chceme změnu. V minulých volbách tento pocit vytěžili Věci veřejné. Loni zase získal velkou pozornost Karel Janeček se svými utopickými přednáškami o Pozitivní evoluci. Na tom, kde skončili, už tolik nezáleží, ale ukázali směr, kterým se letos vydala celá řada politických podnikatelů. Jejich recept na úspěch je jakoby jednoduchý a u všech stejný: Vzít pár populárních témat, nalít co nejvíc milionů do kampaně a doufat, že se těch pět procent podaří nějak urvat. Co bude po volbách, na tom nesejde.

Letošní volby prostě zastihly všechny nepřipravené. Nás, občany, občanskou společnost, politické strany i jejich tajemné sponzory. Vlastně to vůbec nebudou volby o politice, nerozhodne konec pravicové vlády, nerozhodnou volební sliby, nerozhodnou spory s prezidentem. Nejvíc získá ten, kdo se v situaci nejlépe zorientuje a získá hlasy takových, jako jsem já – beznadějně nerozhodnutých a tápajících.

A proč o tom píšu?

Protože mi přijde, že se v té beznaději zároveň skrývá velká energie. Musí existovat způsob, jak tu beznaději uchopit a přetavit v energii, která českou demokracii posune někam dopředu. Jen přijít na to, jak.