Cesta z Yangshuo do Guangzhou probíhá stejně jako cesta z Guangzhou do Yanghshou, jen v opačném pořadí. Nejprve se nechám odvézt rozvrzaným autobusem po prašné cestě do Guilinu, následuje půlhodinová projížďka peklem Guilinské MHD, vyzvednutí jízdenky na nádraží a cesta rychlovlakem do Guangzhou.
Článek je součástí série článků o cestě do Číny v březnu 2016. Ostatní díly naleznete zde.
Kontrast mezi venkovem a velkoměstem je tentokrát ještě větší než v opačném směru. Ty dvě hodiny ve vlaku jako by mě přenesly přes dvě staletí. Za deset yuanů, za jaké jsem byl zvyklý pořídit celý oběd, tady v Guangzhou nekoupím skoro nic. Nakonec zůstávám podle plánu přes víkend. Účastním se nefalšovaných slavnostní obžerství, při kterých si expati ze všech koutů světa nechávají servírovat jedno jídlo za druhým, míchají nejrůznější druhy alkoholu a vůbec ukazují, kdo je tady English teacher.
Hot pot, bitches
Během víkendu se snažím pomocí různých VPN dostat na Facebook. Není to úplně jednoduché, protože v Beijingu zrovna probíhá kongres Strany a to je období, kdy se zpřísňují restrikce internetu. Hrozí totiž, že by se někdo pomocí obrázků koťátek pokusil vyvolat státní převrat. Nakonec se zadaří a domlouvám si další hodnotný kulturní program na příští víkend v Shanghaji.
Teď už mi stačí jen najít místo, kde strávit dalších několik dnů. Volba padá na vesnici jménem Tunxi, která podle guidebooku vypadá opravdu zajímavě. Cesta do Tunxi vede nejprve nočním rychlovlakem do Hangzhou. Protože už jsem v Číně nějaký ten pátek (dokonce dva), naučil jsem se nakupovat vlakové jízdenky online přes ctrip.com a vyzvedávat na nádraží. Díky tomu si můžu být jistý, že dostanu takovou jízdenku, jakou opravdu chci.
Do Hangzhou přijíždím po překvapivě snesitelné cestě brzy ráno. Město se probouzí do smogového oparu, ve starém parku se procházejí staří pánové a pouštějí ptáky.
Kdo by v Číně pouštěl draky. Tady se pouští ptáci.
V Hangzhou se nakonec příliš dlouho nezdržím, podle instrukcí mého nejlepšího guidebooku Lonely Planet totiž v centru města nacházím pokladnu, kde se prodávají jízdenky na autobus do Tunxi. Probíhá asi nejsložitější konverzace, kterou jsem kdy v cizím jazyce vedl. Ukazuje se, že s panem prodavačem nejen že nemáme žádný společný verbální jazyk, ale ani ty neverbální si nejsou moc podobné. Přesto se nakonec domlouváme na tom, že mi za rozumný peníz prodá jízdenku tam, kam chci, a že autobus odjíždí za pět minut.
Asistent pana prodavače mne nakládá do malé dodávky, kde již čeká dalších deset spolucestujících. Vyrážíme. Po hodině cesty zastavujeme vedle jakési tržnice a vystupujeme. Mapa v mobilu ukazuje, že jsme se posunuli asi tak o pět kilometrů. Odkudsi se zjevuje stará paní a sděluje mi, že mám čekat půl hodiny a pak přijede další autobus, který pojede až do Tunxi. Začínám si s tím dobrým lidem rozumět. Sice jsem od včerejška neslyšel jiný jazyk než čínštinu, ale i přesto jsem zdárně dorazil sem, do této tržnice na kraji Hangzhou, kde můžu vyčkávat příjezdu dalšího autobusu. Jsem šťastný. Cestuji.
To je ona. Tržnice.
Po hodině se zjevuje autobus s nápisem Tunxi za předním sklem. Nastupuji do něj a po půl hodině jsem zase vystoupen. Jsem v parku, tři kilometry daleko od tržnice. Nějaký pán tu prodává pomeranče. Možná má dohodu s autobusovou společností. Za třicet minut přijíždí autobus se stejnou cedulí Tunxi, jako měl ten předchozí, a odváží mě do vytoužené destinace.
Je večer, padá tma. Jsem v Tunxi. Po pěti hodinách. Ubytovávám se na hostelu, procházím turistickými uličkami a zjišťuji, že jsem tady jediným příslušníkem Západního kmene.
Tunxi. Sem chceš.
