Cesta na venkov vede přes město jménem Guilin. Můj rok starý Lonely Planet tvrdí, že cesta vlakem bude trvat deset hodin. Internet už ale ví, že se doba změnila a do Guilinu se jede novým rychlovlakem dvě hodiny. A také že ano.

Článek je součástí série článků o cestě do Číny v březnu 2016. Ostatní díly naleznete zde.

Po dvou hodinách vystupuji z vlaku, vycházím z nádraží a ocitám se v menším čínském městě. Žije nějakých čtyři a půl milionu lidí, není tady metro a všude se jezdí jen autobusy.  Cesta do centra trvá půl hodiny. Jedu dvoupatrovým autobusem společně s asi dvěma sty dalšími lidmi, kteří zaplnili všechen volný prostor v horním patře, dolním patře i na schodišti. Na každé zastávce dokáže polovina lidí vystoupit, aby byla nahrazena novými.

Sleduji mapu na mobilu a ve správnou chvíli autobus opouštím. Nadechuji se čerstvého vzduchu a zjišťuji, že tady už žádný čerstvý vzduch není. Jen prach, kouř a smog. Ulice křižují auta, motorky, kola a jejich různé kombinace a vytvářejí jeden velký, všeobjímající dopravní tok. Není úniku. Tohle je Čína. Stará Čína.

Provoz je řízen semafory.

Mé jazykové sebevědomí je po zkušenosti z Guangzhou skutečně na výši. Jízdenku na další autobus kupuji bez pomoci papíru, spoléhajíc jen na svojí, stále se zlepšující, výslovnost. A daří se. Na nádraží se ještě raději dvakrát ujišťuji, že autobus označený 阳朔 opravdu jede do 阳朔 a že můj lístek do 阳朔 platí tamtéž. Odpovědí je vždy mávnutí rukou směrem k autobusu. Jedu.

Za dvě hodiny jsem v Yangshuo. Yangshuo je místo, které na svojí cestě jižní Čínou navštíví snad každý západní turista. Je to malé město, je tady spousta hotelů, ubytoven a restaurací. Pro západní turisty z toho ale moc není. Naprostá většina cílí na turisty domácí, ti jsou pro cestovní ruch mnohem, mnohem důležitější. Uvědomuji si přitom, jaké mám štěstí na volbu termínu své návštěvy. V březnu totiž nejsou v Číně žádné významné svátky, počasí je ještě nic moc a domácí turisté moc necestují. V Yangshuo je klid, ubytovávám se v hostelu a brzy zjišťuji, že jsem tady jediný zákazník.

Okolí Yangshuo je známé jako oblast divně tvarovaných hor. A rýžových polí. Kdo hledá předlohu čínských obrazů divně tvarovaných hor a rýžových polí, najde jí právě zde.

Soumrak v Yangshuo

Večer se seznamuji s recepční a se sociálním životem zdejšího hostelu. Ten není komplikovaný. O ulici dál se nachází druhý hostel, ten má na střeše terasu a tam se chodí pít pivo. Protože dokážu jednoduchost ocenit, vyrážím večer tam. Potkávám druhou recepční a získávám v ní doprovod pro několik dalších dní. Děvčata na recepcích tady mají také jednoduchý život. Budlí tady, pracují celý den a třikrát do měsíce dostanou na den volno. Přitom sní o tom, že se některému z projíždějících turistů zalíbí natolik, že si je odveze někam, kde bude život sice možná složitější, ale zato zajímavější.

Druhý den si s Helen (tak zní západní jméno druhé recepční) dáváme ke snídani nudle za 10 juanů (tolik tedy mají stát), půjčujeme kolo za 25 (to bude místní cena) a vyrážíme do ulic.

Hory, řeka a vor

Za chvíli již projíždíme čínským venkovem, mezi divnými kopci a rýžovými poli. Mluvíme o životě, o rodině, o Otci Maovi, o jedení psů a dalších zajímavých tématech. Ke svačině si dáváme kolečko ze zeleného slizu, k obědu šneky plněné čímsi.

Další den se k nám přidává Malajsijský turista, jehož jméno jsem již stačil zapomenout, a navštěvujeme další zajímavá místa.

Noční rybolov. Provádí se ptákem přivázaným na provazu.

A co dál? Blíží se víkend a s ním čas vrátit se do Guangzhou. Přidávám si své nové přátele z Yangshuo na WeChat, loučím se a odjíždím za dalším dobrodružstvím.