“You have to come to China.” Touto větou začínala posledních několik let každá moje konverzace s dávnými přáteli ze studií. Je to tam prý tak skvělé, že každý, kdo přijede na pár dnů na návštěvu, tam už zůstane.

Článek je součástí série článků o cestě do Číny v březnu 2016. Ostatní díly naleznete zde.

Volání Číny jsem sice dlouho odolával, ale nakonec jsem podlehl. Na konci února jsem skončil v práci a stal se po mnoha letech skutečně nezávislým člověkem, mohl jsem jet kamkoliv a na jak dlouho jsem chtěl. Zároveň jsem ale věděl, že se nechci hned někam stěhovat a proto jsem se po dlouhém přemýšlení rozhodl, že do Číny pojedu na měsíc a budu mít zpáteční letenku do Prahy. Měsíc bude dost času na to, pochopit čím je ta země tak úžasná, a zpáteční letenka mě přinutí vrátit se včas zpátky.

Můj plán se líbil nejen mně, ale i Čínské ambasádě. Ta vydává turistická víza na 30 dní a jak už to bývá, požaduje i zpáteční letenku. Co je v případě Číny méně obvyklé je, že požadují i potvrzení o zaměstnání, výpis z bankovního účtu, pojištění, podrobný itinerář cesty a rezervace hotelů na každou noc pobytu. Index vízového opruzu IVO dosahuje hodnoty 130. (Hodnotu indexu 100 určila kdysi dávno žádost o víza do Kanady).

Letenky jsem pořídil v akci Aeroflotu, zlevněné měnových hackem přes čerstvě devalvovaný azerbajdžanský manat, za nějakých osm a půl tisíce korun. Rezervace hotelů jsem pořídil na booking.com (ještě že ho máme!) a spolu s dalšími dokumenty vyrazil na ambasádu. Na druhý pokus se mi podařilo žádost předat a za pár dní jsem si mohl vyzvednout pas s vízem.

TIP: Na ambasádě v Praze se na předání žádosti čeká několik hodin. Je nezbytné tam být v době, kdy ambasáda otevírá, a zajistit si tím místo v pořadníku. Čeká se ve vytápěné místnosti, k dispozici jsou židle.

Na cestu se připravuji teoreticky i prakticky. Teoreticky přečtením opravdu dobré a doporučeníhodné knihy Understanding China: A Guide to China’s Economy, History, and Political Culture, prakticky poslechem audiokurzu čínštiny. Den před odletem ovládám základní konverzaci, umím říct, jak se jmenuji a zeptat se druhého člověka, jak se má.

Na druhý den vyrážím prvním letem do Moskvy. Šeremeťevo působí ještě beznadějněji než při poslední návštěvě před pár lety, všechno tu teď stojí tak o polovinu víc a já jsem rád, že do tohoto šťastně se rozvíjejícího se ráje na zemi tentokrát nejedu. Druhý let je operován Airbusem, který pamatuje snad ještě Gorbačeva. Letušky jsou příjemné jak děžurné ve vlaku 3. třídy jedoucího ze Saratova do Ufy. Naštěstí ruská epizoda po devíti a půl hodinách končí a letadlo bez potlesku přistává v Guangzhou.

Odbavení na letišti probíhá překvapivě snadno. Davy jsou sice velké, ale policie je připravená a po pár minutách čekání se dostávám k příslušnému příslušníkovi. Pod lupou zkoumá můj pas i vízum a po chvíli bez zbytečných otázek dostávám štempl a začíná moje mise. Mám třicet dnů na to, dostat se do Beijingu, odkud mi letí letadlo zpátky.

Na letišti měním peníze, kupuji jízdenku na metro a jedu na adresu přátel, se kterými jsem před lety bydlel ve Francii na koleji. Stačili se od té doby vzít, žít v různých zemích pak na něčí doporučení odjet do Guangzhou učit angličtinu. Jejich byt se nachází v jedné z místních mrakodrapových čtvrtí. Na první pohled město připomíná New York, jen tu nejsou díry v silnicích, hromady odpadků a zápach. Toto je Čína. Nová Čína. Všechno je moderní, čisté a funguje.

Obytná čtvrť, dokonce se zelení

Víkend trávíme povinnými návštěvami restaurací, barů a seznamováním s dalšími členy mezinárodní komunity. Skoro všichni se tady živí jako učitelé angličtiny, je tu po tom taková poptávka, že stačí vypadat jakkoliv nečínsky a vždy vás někdo zaměstná. Kdo neučí angličtinu, obchoduje s něčím, co se vyrábí ve zdejších továrnách. Tedy úplně s čímkoliv.

Podle Wikipedie je dnes Guangzhou největší aglomerace světa. Žije tu 48 milionu lidí. Po městě se pohybujeme Uberem a vskutku se zdá, že moře mrakodrapů nikde nekončí. Je to jak Manhattan. Dvacet Manhattanů vedle sebe.

Centrum města, jižní část

Jak je Guangzhou fascinující svojí velikostí, nenabízí pro turisty mnoho zajímavého. Rozhoduji se proto vyrazit na pár dní na venkov a vrátit se zpátky další víkend na další sérii restaurací a večírků.

Cesta na nádraží trvá metrem dvě hodiny, Uberem hodinu. Není to způsobeno žádným zásekem, žádnou zácpou, prostě to město je tak velké, že kamkoliv dojet trvá takhle dlouho. Jsem rád, že nemám pro tuto cestu nějaký fixní plán, protože bych s tímto určitě nepočítal. Vlakové nádraží vypadá jako naše letiště. Nacházím oddělení pokladen a čeká mě první skutečná jazyková výzva. Pokladen je tu vedle sebe padesát a podle popisů se zdá, že každá prodává jiné jízdenky. Naštěstí je tu i informační pult. Paní na pultu na můj dotaz mává směrem kamsi. Buď to znamená, že mám jít k čertu, nebo že se mám postavit do nějaké fronty. Věřím druhé variantě a na kus papíru si obkresluji název města, kam jedu. K tomu doplňuji informaci o tom, že chci jet co nejdřív. Papír funguje a já zažívám nefalšovanou interkulturní radost. Koupil jsem si jízdenku na vlak. V Číně. Úplně sám.

Nákup jízdenky. První řádek je název města. Druhý řádek je zbytečný.