Dnešní článek nebude exkurzí do temné evropské minulosti. Bude naopak velice asijský a velice současný.
Věděli jste, že: Podle jednoho srovnání je Kathmandu třetí nejznečištěnější město na světě?
Místní lidé se proti tomu bouří. Ne, místním lidem je to jedno. Podobně jako v sousední Číně nebo Indii prostě akceptovali největší lež průmyslové revoluce a sice, že zničené životní prostředí je daní za pokrok. Chcete žít ve městě? Chcete práci v továrně? V tom případě akceptujte, že občas pár dnů neuvidíte slunce, po ulicích budete chodit už jenom s maskou a každý rok na následky znečištění ovzduší zemře dvakrát víc lidí než kvůli kouření.
V případě Kathmandu je situace navíc o to smutnější, že za tím není nějaký velký průmysl, který by dával lidem naději, že za cenu zničeného zdraví aspoň zbohatnou. Vzduch v údolí otravují malé cihelny, kterých je po okolí Kathmandu rozesetých několik stovek. Platí tak málo, že si dělníci, aby přežili, musí brát do práce i své děti. Práce je od osmi let, čtrnáct hodin denně. Děti jsou to velice fotogenické.
Ke zplodinám z cihelen se přidává klasika v podobě zplodin ze starých aut, prašných cest a místní zvyk pálit odpad přímo na ulici. Odpad se tu totiž nikam nevyváží, v každé ulici je místo, kde se hází na hromadu a občas někdo přijde a zapálí ho. Funguje to vlastně jako taková sousedská spalovna.
Nechtěl bych ale aby článek vyzněl úplně beznadějně. V posledních měsících došlo k pokroku. Pár nadšenců si doma nainstalovalo měřící přístroje (ty vládní dávno nefungují) a my můžeme sledovat čísla online. Za lepšího dne máme znečištění v červeném pásmu. To je to nezdravé, při kterém se má omezit pohyb, v Paříži se zavírají továrny a omezuje doprava. Běžný den v Kathmandu je ale o stupeň výš – fialový. Znamená: nehýbej se, nevycházej, zemřeš.