Nepál. Co je Nepál? Když se zeptáte kdekoliv na světě, dozvíte se, že Nepál jsou především hory. Vysoké hory. Tak vysoké, že jinde už vyšší nenajdete.

Na začátek je třeba říct, že mezi cizinci, kteří pracují v Nepálu, není úplně běžné trávit zde dovolenou. Totiž kombinace mizerných silnic, dlouhých vzdáleností a absurdně drahých vnitrostátních letenek (jako cizinec platíte čtyřikrát tolik co místní, LOL) způsobuje, že je pro cizince jednodušší jet na dovolenou třeba do Thajska než zůstávat v Nepálu.

Na březen si nicméně česká skupina ve složení V, J a P naplánovala dvoutýdenní návštěvu Nepálu a to byl pádný důvod opustit expatský stav a stát se na nějakou dobu v této zemi turistou. Společně s nepálským týmem ve složení S, T, S a S* jsme začali plánovat týdenní trek na Mardi Himal.

Pozn. ke jménům: V obou týmech se nacházejí členové, kteří nechtějí mít svá jména dohledatelná na internetu. Abych zabránil tomu, že jim internet vysaje duši, používám zkrácená označení.

Plánování nebylo úplně jednoduché. Totiž když máte českou skupinu přilétající letem s high-quality low-cost airline FlyDubai, nesmí vás překvapit, že dorazí s osmihodinovým zpožděním. A když je ve skupině V, nepřekvapí, že si přílet naplánuje na den svátku, o kterém vám dopředu nikdo není schopný říct, co bude všechno bude zavřené a jestli bude fungovat nějaká doprava.

Plán je ale opravdu kvalitní a nám se i přes zpoždění daří ještě v neděli stihnout v Kathmandu navštívit kancelář Nepal Tourism Board, což je místo, kam musí povinně každý cizinec. Zařizuje se zde vstupenka do národního parku a evidenční karta, tzv. TIMS Card. Smyslem TIMS Card je zvýšit bezpečnost turistů tím, že se v ubytovacích zařízeních a na checkpointech eviduje, kudy turista prošel a bylo ho v případě problémů možné dohledat. V praxi nepřekvapí, že Nepal Tourism Board je poslední místo, kde naší TIMS Card někomu ukazujeme. Za tuto službu platíme nepálské vládě 40 dolarů.

Ještě večer pak autem dorážíme do Pokhary a přespáváme v laciném páchnoucím hotelu. Nad ránem už vyrážíme na korbě jeepu do hor. Trek začíná ve vesnici Galel Ghaun v širokém údolí, jehož svahy pokrývají terasovitá pole a roztroušené vesnice. Lidské osídlení sahá asi do nějakých 2000 metrů nad mořem, výš už nikdo nemá důvod chodit. Tam je jen zima, mlha a déšť.

Údolí. Tady je ještě teplo.

Do zimy a mlhy vstupujeme po prvních pár hodinách chůze. Namísto polí procházíme rodonedrnovým lesem, občas střídaným malou pastvinou pro krávu. Krávy jsou zde statné a bohaté. Každá má u své pastviny chýši a v ní člověka, který se o ní stará.

Machapucchre, výrazný vrchol viditelný zdaleka, ale pro lidi nepřístupný. Šiva nemá rád, když tam někdo leze.

První noc trávíme v horské chatě, kterým se zde z neznámého důvodu říká teahouse. Totiž pokud ve vás slovo teahouse evokuje pocit čaje, tepla a jisté útulnosti, tak to je přesně to, co v teahousu nenajdete. Himalájský teahouse se skládá ze tří částí. První část je kuchyně s restaurací sbitá z dřevěných desek, doplněných velkými skleněnými tabulemi. A protože sklo nemá zrovna ideální izolační vlastnosti, je v ní po setmění pěkná zima. Druhou částí je ubytovací pavilon, postavený podle fotografie plážového bungalovu. Sestává z dvou- až třílůžkových pokojů, odkud vedou dveře přímo ven do luftu. Komplex doplňuje samostatně stojící latrina. V té není o moc větší zima než v pokoji.

Obytná část teahousu.

Druhý den treku stoupáme do pásma sněhu. Rododendronový les postupně mizí a je nahrazen jen občasnou vegetací. Pro mlhu není vidět příliš daleko a terén připomíná Alpy nebo jiné podobné evropské hory. Po několika hodinách zapomínám, že jsem o půl světa dále. Ze sna o evropské zimě, o horské chatě s krbem, personálem v kroji a točeným pivem mě probouzí až příchod do cílového teahousu. Kdepak, tohle je Nepál: dal bhat, tma a zima.

Pásmo sněhu a nízké vegetace

Nad ránem nás budí východ Slunce, jsme tři a půl tisíce metrů nad mořem v High Campu, poslední pevné chatě před cílem naší cesty, base campem pod Mardi Himal (Ano, base campem. Co je pro jedny base camp, je v těchto horách pro jiné vrchol cesty). Mlha se rozestoupila a konečně máme možnost se rozhlédnou kolem sebe. A pohled to není zrovna ledajaký!

Annapurna. Vrchol je ještě o čtyři a půl tisíce metrů výše než odkud je foceno.

Po krátké snídani následuje porada, jak postupovat dále. Několik dní před naším trekem totiž zasáhla hory sněžná bouře, která zasypala většinu cest, zablokovala horské průsmyky a uzavřela i hlavní trekovou cestu v oblasti do Annapurna Base Campu. Cesta do našeho Mardi Himal Base Campu je zasypaná také. Minulý rok se prý v podobné situaci někdo pokusil do base campu vydat a od té doby jej už neviděli. Možná jen neměl TIMS Card.

Scenérie 3500 – 7000 m n.m.

Po prudkém sestupu o 1500 výškových metrů se ubytováváme v nejluxusnější chatě z celé cesty. Jmenuje se to tu Gautama’s Cottage, stará se o to jedna paní domácí a vládne zde totální venkovsko-buddhistický klid a mír. Kdybyste se sem někdy vydali, určitě se zde ubytujte: Je to když půjdete dolů, projdete kolem starého pastevce se zraněnou nohou, tak potom nalevo od nové dvoupatrové chaty. Paní vaří nejen dal bhat, ale i instantní nudle se zeleninou.

Zemědělství

Poslední den treku docházíme k silnici a vracíme se do Pokhary. Kdo je zvyklý na život v Kathmandu, připadá si tady jako v jiném světě. Je to sice stále velké město (dokonce druhé největší), ale dá se zde dýchat, v ulicích se pohybují lidé i po setmění, mají zde odpadkové koše, parky i skutečně zelené trávníky. Je to pestrá země ten Nepál.

Rekreační jezero v Pokhaře