Firemní teambuilding. Slova, která vyvolávají tolik různých asociací a smíšených pocitů. Někdy je to dobrá akce, někdy nestojí za nic. Tady v Nepálu se můžu zúčastnít jednoho už teď, pár týdnů po příjezdu. Jaké to asi bude?

Začíná to slibně. Místem konání je národní park Chitwan, jedno z turisticky hodně navštevovaných míst v Nepálu. Chitwan se nachází asi 150 kilometrů od Kathmandu. Jedeme autobusem, první polovina cesty vede po hlavní silnici spojující dvě největší města země – Kathmandu a Pokharu. Silnice je to dobrá, je celá asfaltovaná a dost široká na to, aby se na ní vešly dvě auta vedle sebe. I s čekáním v Kathmandské zácpě a zastávkami na jídlo zvládáme prvních 80 kilometrů za čtyři hodiny. Silnice dále už je trochu horší, asfalt místy střídá uježděná hlína, po chvíli se provoz zastavuje a stojíme v dlouhé řadě autobusů a náklaďáků. Taková překvapení jsou tady docela běžná. Může to být kvůli pracem na silnici, může to být kvůli sesuvu půdy, nebo to může být kvůli nějakému lokálnímu protestu. V tomto případě je to naštěstí ten první důvod a zastávka netrvá moc dlouho. Do Chitwanu nakonec dorážíme po osmi hodinách cesty.

Takový normální roadblock.

Tigerland resort se nachází na hranici národního parku. Doslova na hranici. Na jedné straně se nachází vesnice, pak je zde resort s chatami pro návštěvníky, potom plot a dále už jen tygři, sloni a nosorožci. První večer neztrácíme čas a vydáváme se na procházku džunglí. Spolu s námi jdou dva místní průvodci, džungle znalí a ozbrojení dřevěnými tyčemi. Zkouším si představit, jak se takový člověk s dřevěnou tyčí brání útoku naštvaného nosorožce, ale zjišťuji, že je mnohem pohodlnější chovat se jako turista. A věřit tomu, že ti dobří lidé vědí, co dělají. Navíc kolegové říkají, že se před nosorožcem dá utéct. Stačí prý využít toho, že nosorožec nedokáže moc rychle měnit směr a běžet cik-cak.

Nosorožec indický. Zbývalo jich 95. Teď už je jich zase přes 600.

Druhý den nás budí brzy ráno. Na programu je tentokrát sloní safari. Ono totiž podívat se do džungle není jen tak. V podstatě máte na výběr jen z několika málo možností: můžete jít pěšky tak jako my předchozí den, ale riskujete, že vás zadupe nosorožec a sežere bengálský tygr. Nebo můžete jet na lodi a sežere vás krokodýl. Nebo pojedete autem, které je hlučné, špinavé a takové dost na nic. Nebo pojedete na slonovi, což je asi nejbezpečnější. Ostatní zvířata mají ze slonů docela respekt.

Pohled na svět ze hřbetu slona je takový jiný. Krajina tu vypadá jako z filmu Cesta do pravěka, trvá dorůstá do čtyř metrů. V močálu se brodí nosorožec, ve větvích stromů pobíhají hejna makaků a pod nimi stáda jelenů. Co chvíli se objeví rodina divočáků, kteří jsou zde, v této asijské džungli, tím spíše nejpřátelštějším zvířetem.

Poznámka na okraj: V poslední době se ve světě celkem řeší otázka etičnosti tzv. zvířecích atrakcí. A je to docela složité téma. Konkrétně o Chitwanu má zajímavý článek cestovka Responsible travel.

Krajina se slonem

Odpoledne se po povinném pracovním programu vydáváme navštívit krokodýlí řeku. Cestou projíždíme vesnicí, kde lidé žijí v hliněných domech se slaměnou střechou. Každý dům má své malé pole, krávu a stádo koz. Tohle je Terai, jižní část Nepálu, kde je celý rok teplo, půda úrodná a lidé bohatší než v ostatních částech země.

Venkov jižního Nepálu

Při plavbě po krokodýlí řece potkáváme – nečekaně – několik krokodýlů, nějaké ty ptáky a dokonce i lidi. Den zakončujeme po páté hodině, což je pro místní průvodce sunset time. Nepál se nachází v subtropickém pásmu a západ slunce je tady naprosto nekompromisní: přijde a za patnáct minut je tma jako v pytli.

Plavba po řece. Na odhánění krokodýlů se používá další tyč.

Po setmění nezbývá než se vrátit na hotel a shlédnout povinné představení tradičních tanců, prováděných na odhánění dravé zvěře. A pak jít spát. Čeká nás ještě třetí den, poslední nadechnutí se čistého vzduchu a osmihodinová cesta směr Kathmandu.