Vítejte u čtení prvního článku o dobrovolnickém projektu v Nepálu. Začínáme reportáží z prvního víkendu v Kathmandu. Začínáme přistáním.

Kathmandské letiště je v cestovatelské literatuře opředené mnoha mýty a pověstmi. Říká se o něm, že je to nejhorší letiště široko daleko. Já zde bez větších komplikací dostávám razítko do pasu a překvapivě nacházím i všechna zavazadla, která se stačila při krátkém přestupu v Bělehradu přeložit. Celkově letiště hodnotím lépe než třeba takové letiště v Teheránu. Nebo v Paříži.

Odvoz mám zajištěný zaměstnavatelem. Během půlhodinové cesty se rychle stmívá a na hotel dorážíme až za úplné tmy. Hotel se nachází v klidné části města. V Čechách by se řeklo, že tady teď večer chcípnul pes, ale psi jsou tu naopak na ulicích jediní aktivní. V hotelu mám pokoj, na chodbě koupelnu a v koupelně splachovací záchod. Voda ke splachování je úplně hnědá, jakoby se recykloval už jednou spláchnutý obsah. Zajímavé. Jdu spát.

Při ranní návštěvě koupelny si uvědomuji zajímavou souvislost. Totiž voda, která teče z kohoutku, je ta samá, jako ta kterou se splachuje záchod. A je to úplně normální místní voda. Hnědá barva je způsobena kontaminací lidskými výkaly a kromě vody samotné obsahuje i komplexní kolonie bakterií tyfu.

Protože ještě nepracuji, přepínám se pro dnešní den do módu turista a vyrážím do ulic města.Ulice jsou plné aut, motorek, vzduch nasáklý kouřem z výfuků a hnilobou volně se povalujících odpadků. Mezi tím chodí lidé, běhají děti, toulají se psi a vzácně nějaká ta kráva. Zkrátka Asie. Zde bez metrobusů, moderních convenience storů, metra, light railu a dalších vychytávek, kterými disponují šťastnější města rozvojového světa a které by dělaly život o něco lehčí.

Ulice v moderní části města.

V aglomeraci Kathmandu žije 2,5 milionu lidí a jejich počet se každým rokem zvýší o 4 %. Hospodářský růst tomu ale neodpovídá a dlouhodobá politická nestabilita a loňské zemětřesení situaci také nijak nepomáhá.

Dnes je sobota, což je pro většinu místních jediný den víkendu. Využívají ho k praní prádla a umývání dětí ve veřejných kašnách. Kašna je roura, čouhající ze zdi a přivádějící vodu neznámého původu.

Turisté se v Kathmandu obecně příliš dlouho nezdržují. Většina přijede, ubytuje se v hostelu v turistické čtvrti Thamel, domluví si v jedné ze stovek místních trekových agentur trek, dokoupí vybavení a vyrazí do hor. Thamel podle toho vypadá. Jsou tu víceméně jen hotely, restaurace, agentury a obchody s trekovým vybavením. V těch většinou prodávají zboží od „genuine manufactures“ přímo z Nepálu. Každý kus má nášivku The North Face.

Křižovatka v Thamelu.

Jeden z mnoha a mnoha chrámů.

Dalším turistickým lákadlem je Durbar Square, oblast historicky nejcennějších paláců a chrámů. Ta byla značně poškozena loňským zemětřesením, některé památky úplně zmizely, některé drží silou vůle a dřevěných podpěr, některé se pomalu opravují.

Chrámy na Durbar Square

Tato věž bývala dvakrát vyšší.

Před šestou hodinou padá tma a to znamená vrátit se tmavými ulicemi zpět na hotel. V sedm jsou již ulice prázdné, všichni jsou doma a asi se chystají jít spát.

Neděli trávím na hotelu dokončováním práce nedokončené v Praze. Na obzoru jsou vidět hory, ve kterých snad ještě pořád fouká svěží vítr a padá čistý, bílý sníh.

Na obzoru Ganesh Himal, 7422 m.