Na základě studie ze dvou zkorumpovaných afrických zemí si ukážeme, že změna pravidel k odstranění korupce nestačí. A že čím víc se o korupci mluví, tím může situace být horší.

Zajímavý pohled na protikorupční aktivity nabízí studie Univerzity v Göteborgu The failure of Anti-Corruption Policies – A Theoretical Mischaracterization of the Problem.

O co jde? Je to analýza více než deseti let boje proti korupci v Keni a v Ugandě. To jsou dva africké státy, ve kterých je korupce dlouhodobý a známý problém. Podle Transparency International byla v roce 1998 podle míry korupce Uganda na 73. a Keňa na 74. místě na světě (ČR v té době 37., dnes už 54.).

Oba státy během následujících deseti let implementovaly všechna možná doporučení OSN, Transparency International, Světové banky, MMF, Evropské unie, OECD a dalších organizací. Cílem reforem bylo snížit závislost na rozhodování státních úředníků pomocí privatizace a deregulace, odstranit monopoly a posílit konkurenci, zvýšit demokratický dohled nad činností politiků a administrativy a zavést zákony, které umožní korupci stíhat. Podařilo se podpořit činnost nezávislých médií, watchdogových organizací a aktivizovat občanskou společnost. Zkrátka byly použity recepty podobné těm, které se v Česku snaží prosadit nejrůznější iniciativy a které nám slibují některé politické strany. V roce 2008 oba africké státy podle studie Global  Integrity disponovaly velice silnou protikorupční legislativou (100 bodů ze 100) a zdánlivě nic nestálo v cestě velkému úspěchu.

Jak to dopadlo? Nijak. Za celých 10 let se hodnota indexu vnímání korupce prakticky nezměnila, obě země jsou bohatší o několik zákonů a nových institucí, ale problém zůstává úplně stejný jako před tím.

Vysvětlení nabízí studie na dalších stranách. Podle autorů totiž navrhovaná opatření vycházejí ze zkušeností mezinárodních organizací z korupcí nepříliš zasažených demokratických zemí, a vysvětlují ji pomocí modelu principal-agent. V krátkosti jde o to, že občané (principals) delegují část svých pravomocí na vybrané agenty (politiky a úředníky) a očekávají od nich, že budou jednat v jejich zájmu. Za to jsou placeni. Když se agent odchýlí od zájmu občanů a jedná v zájmu vlastním, je to jeho osobní selhání a bude za něj potrestán (odvolán, odsouzen).

Autoři ale s poukazem na teorii kolektivní akce zpochybňují základní předpoklad předcházející úvahy. A sice ten, že se ve společnosti nachází dost odpovědných občanů, kteří budou hájit celospolečenský zájem. Na situaci nahlíží tak, že zájmem jedinců je maximalizovat svůj osobní prospěch a jejich ochota bojovat za společný zájem je závislá na tom, jestli věří tomu, že ve společnosti je dost dalších, kterým na tom samém zájmu záleží a kteří se přidají. Pokud je jejich důvěra nízká, společný zájem jde stranou a lidé se starají hlavně sami o sebe.

Na rozhovorech s aktéry tamní občanské společnosti pak ukazují, nakolik je mezi lidmi zakořeněné přesvědčení, že korupce se dopouštějí všichni a pokud chtějí žít normálním životem, nezbývá jim než se přizpůsobit. Korupci sice stále odsuzují a uznávají, že by pro společnost bylo lepší, kdyby nebyla, ale v jejich chování se toto přesvědčení neprojevuje.

Pokud je společnost takto nastavená, nemohou ani kontrolní mechanismy pořádně fungovat. Ve veřejnosti není dostatek těch, kdo by je využívali. Veřejná kontrola nad politiky ztrácí smysl, protože i když se podaří odstranit jednoho zkorumpovaného, nemají občané možnost vybrat si někoho lepšího. Žijí v přesvědčení, že “kradou všichni“ a že kdokoliv přijde na uvolněné místo, využije situace stejně jako jeho předchůdce.

Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc vidím podobnost mezi dvěma africkými státy a naší současnou společností. Pohled do dnešního tisku to ostatně ukazuje více než názorně.

Nové zákony, občanské iniciativy, watchdogové organizace, to všechno mohou být užitečné nástroje. Ale jen ve společnosti, ve které je dost lidí ochotných problém řešit. Pokud jich dost není, může stálé upozorňování na korupci problém naopak zhoršit.

Čím víc se totiž o korupci mluví, tím víc si lidé myslí, že je normální. A přizpůsobují se.