Kapitola 3. Yazd, Shiraz, Isfahan

Jestli je Kashan běžné íránské malé město, pak Yazd je běžné pouštní město. Aspoň tak jak jsem si ho kdysi dávno představoval. Nízké hliněné domy bez oken, úzké křivolaké ulice, kterými neprojede auto, a kde se dá jen bloumat pěšky nebo letět na koberci. Většinu dne se věnujeme prozkoumávání zdejších uliček a bezuzdnénmu flákání se. Po Kashanské dopravě je to příjemná změna.

IMG_6901Navečer ještě navštěvujeme chrám ohně – posvátné místo zoroastrijců, tedy věřících původního předislámského náboženství Persie. Mimochodem toho samého náboženství jako uctívají lidé v Abyaneh. Islámská republika totiž několika způsoby projevuje svojí náboženskou toleranci: ochraňuje místní komunitu arménských křesťanů a židů, oběma komunitám toleruje pro vlastní potřebu výrobu alkoholu a dále tím, že nechává v provozu tyto chrámy.


Nicméně imám Chomejní na do to všechno dohlíží a jeho portréty jsou v Íránu všudypřítomné.

IMG_7298


Z Yazdu vyrážíme nočním autobusem směr Shiraz. Autobusy jsou v Íránu levné, pohodlné a víceméně spolehlivé. Podobně jako třeba v Peru i tady jezdí tzv. VIP busy, které jsou o něco dražší než klasické, ale mají jen tři sedadla v řadě a asi metr místa na nohy. Až vám bude někdo tvrdit, že žlutý dobytčák pro 60 lidí je luxus, protože dostanete sluchátka a hnusné kafe, jeďte se podívat na skutečný autobus do nějaké rozvojové země.

Do Shirazu ale zatím nechceme, vystupujeme po cestě u odbočky do vesnice Arsanjan, kde máme od našeho Kashanského průvodce domluvenu návštěvu místního festivalu granátových jablek. Festival nemá příliš nečekaný průběh, jíme spoustu granátových jablek, pijeme džus z granátových jablek, jíme jídlo z granátových jablek, fotíme si granátová jablka a nakonec se jdeme podívat do sadu, kde rostou granátová jablka. Vládne tu příjemná venkovská atmosféra přímo svádící k tomu tady na pár dnů zůstat. Pár dnů ale nemáme, už po několikáté na cestě odmítáme nejrůznější pozvání místních lidí a vyrážíme dál podle našeho plánu směr Persepolis.

IMG_7044Z Persepole zůstaly po příchodu Arabů ruiny charakterem připomínající památky v Itálii nebo v Řecku. Co je ale jiné, je složení návštěvníků. Je totiž čtvrtek odpoledne, tedy začátek víkendu, a památka je plná íránských turistů. Prochází se zde rodiny, skupiny mladých mužů, kteří si vyrazili společně na výlet, a skupiny děvčat, která si fotí selfies a to jak sami sebe, tak také sebe s kamarádkami, sebe s památkou a někdy i sebe s kamarádkou a památkou dohromady. Podobně zajímavý objekt focení jsme zde ale i my. Dostáváme se na desítky fotek místních, kteří si nenechávají ujít příležitost vyfotit se s něčím tak cizokrajným. Je to zkrátka oboustranná zoo. Thank You. Welcome to Iran, slýcháme nespočetněkrát, jako kdybychom tady už týden nebyli.

IMG_7101

Navečer přijíždíme do Shirazu a opět se setkáváme s realitou íránského velkoměsta. Město je velké, hlučné, špinavé a plné provozu. Na druhý den se s místním průvodcem vydáváme dále na jih, na vykopávky do Bishapuru. Možná jsme již unavení z cest, možná nám v liduprázdném Bishapuru chybí popularita, na kterou jsme si zvykli v Persepoli, každopádně nám Bishapur nepřidá nijak zvlášť zajímavý. A působivější než samotné vykopávky je tady asi malá chudá mešita.

IMG_7196

Ze Shirazu se přesouváme do Isfahánu, což je další historické město, tentokrát s náměstím. A to ne ledajakým. Je tak velké, že jej Íránci považují za druhé největší na světě a to hned po Tchien-an-men v Pekingu. Kdo ví, jak to měří, náměstí každopádně velké je a nejezdí na něm auta, takže se zde a v sousedícím bazaru dá strávit spousta času.


Zde je na místě poznámka k místním cenám a placení vůbec. Systém placení je na první pohled totálně zmatený, dokud člověk nepochopí základní pravidla:

Íránská měna má tři jednotky – reál, tomán a „we say“. Reál je ta částka, která je uvedená na bankovce a má většinou hodně nul. Jeden tomán je 10 reálů a je to částka uváděná na cenovkách v obchodech. Stále má na konci hodně nul. „We say“ je jednotka používaná v hovorové řeči, když není uvedena žádná jednotka a znamená 1 000 tománů, tedy 10 000 reálů. Pokud vám někdo řekne, že něco stojí „five“, znamená to 50 000 reálů, tedy asi 40 Kč. A teď už to víte.


IMG_7233

Na druhý den se jdeme podívat na historické mosty, které vedou nad dnes již skoro vyschlým korytem řeky. Na mostech kdysi bývaly čajovny, kde spolu nesezdaní muži a ženy prováděli nemravné věci (třeba se scházeli). Proto zde už dnes žádné čajovny nejsou a my můžeme sledovat běžný provoz íránských parků. Sledujeme dvojice či trojice mužů, kteří se spolu procházejí, drží se za ruce, vedou upřímné rozhovory a rozvíjejí svá mužská přátelství. Sledujeme skupiny děvčat fotících se svými smartphony. A pozorujeme, kterak se tyto skupiny nikdy nepřiblíží na méně jak pět metrů.

IMG_7380Protože se blíží konec našeho pobytu, vyrážíme na autobus směr Teherán.