Jsou dobré nápady a ještě lepší nápady. Nápad vydat se plachtit do Irského moře v říjnu patřil k těm lepším.

Tento příběh začal už někdy před rokem, kdy jsem narazil na článek, ve kterém nějaký pár popisoval, jak se svojí jachtou dorazili v říjnu do Skotska. Začínala zima, sezona dávno skončila a v přístavech byly jedinou plachtenicí, která se v té době ještě vydávala na moře. Zkrátka dostatečně neobvyklá věc na to, aby zaujala i editory Yachting Worldu a takový článek otiskli.

Když jsem pak o pár měsíců později narazil na stránkách jachtařské školy Irish Offshore Sailing na možnost zúčastnit se říjnové plavby do Skotska, nebylo nad čím přemýšlet. I když možná trochu bylo. V Dublinu totiž fungují jachtařské školy dvě. Ta větší – Irish National Sailing School – školí rekreační jachtaře, ve škole panuje klid, radost a společná chuť si ten jachting hlavně užít. Provozuje pohodové víkendové plavby na keelboatech pro čtyři rekreanty a kurzy na větších placetnicích pro ambiciózní amatéry. Právě u nich jsme s manželkou v létě úspěšně završili kurz Day Skipper a tím se dostali na druhý stupeň vzdělávacího žebříčku RYA.

Pak je tady ta druhá – Irish Offshore Sailing. Škola, kterou před lety založil Rónan s lodí, na které v té době sám bydlel. Žádná kancelář, žádný non-sense, pouze ambice učit, závodit a vyhrávat. Tohle ale měla být pohodová plavba.

Směr Skotsko!

Deštivého rána druhé říjnové soboty roku 2021 se v zálivu v Dun Laoghaire potkává posádka naší týdenní plavby. Posádku tvoří pět účastníků a skipper David. Všichni muži – manželky zůstaly doma, protože mají rozum. Mít vzdělání alespoň stupně Day Skipper je podmínkou účasti, máme mezi sebou dva čerstvé držitele i zkušenější jachtaře.

Naše loď je Desert Star – Sunfast 37, prý luxusní závodní loď. Před nedávnem se vrátila z Fastnet Race a je to na ní vidět. Kromě toho, že ještě nestačila vyschnout, zůstala celkově v závodní konfiguraci. Totiž z lodi je potřeba před závodem odmontovat všechnu nepotřebnou výbavu, na každém kilogramu záleží. Na lodi chybí zbytečnosti jako sprayhood, různé háčky, úchytky, kuchyňské nádobí, dveře apod. (Oprava: dveře jsou součástí základní výbavy a na závod musí na lodi zůstat, tady se kila neušetří).

Dělíme si hlídky a vyplouváme na 20hodinovou přeplavbu do Skotska. Systém je jednoduchý – tři hlídky, rotace po dvou hodinách. Kdo zrovna není na hlídce a nevaří nebo nejí, zaleze si na lodi do spacáku tam, kde je zrovna místo a spí. Když si na to zvykneme, můžeme se takto točit až do aleluja.

Skipper David každých 15 minut kontroluje kurz, rychlost a trimuje plachty. Tohle je totiž offshore sailing. Uprotřed moře je snadné podlehnout pasivitě a jet třeba hodinu jedním směrem podle větru jenom aby pak člověk zjistil, že se vítr v mezičase pootočil a on vlastně pluje jinam než chtěl. Nebo může plout s autopilotem na správný kurz, ale nebude mít ideálně trimováno a pojede třeba o půl uzle pomaleji než by mohl. A půl uzle, to se za den nasčítá a ve výsledky je z toho hodina.

Navíc je potřeba hlídat, jestli se vítr chová podle předpovědi a pokud se nechová, upravit plán. První úprava plánu dnes přichází už po šesti hodinách. Vítr totiž nejen že se nechová podle předpovědi, on fouká úplně jinak. A my se místo do Skotska otáčíme na východ do Walesu.

David říká, že už je to potřetí, co se snaží z Dublinu do Skotska doplout a už potřetí to asi kvůli větru nevyjde. Uvidíme. Dnes každopádne nocujeme ve Walesu.

Nejbližší místo ve Walesu je Holyhead. Hnusný trajektový terminál na konci pevniny, kam vede akorát silnice a kde se naloďují pasažéří a zboží z Amazonu a posílají do Irska. Do přístavu připlouváme již za tmy a ráno zase co nejrychleji mizíme pryč.

Směr někam jinam!

Jenomže kam? Zvažujeme předpověď počasí na další dny a počítáme různé varianty přeplaveb. Není to tak jednoduché. Irské moře totiž nabízí jachtařům celou řadu výzev – kromě toho, že je tady zima, většinu roku prší a několikrát do roka přijde bouře taková, že smete i to, co jste bezpečně zaparkovali v marině, je tady čtyřmetrový příliv a přílivové proudy běžně tři uzle. Když si špatně spočítáte přeplavbu a skončíte proti proudu, proti větru, můžete klidně stát na místě. Nebo doplujete do cílového přístavu za odlivu a nebudete se několik hodin schopní dostat dovnitř.

Výsledkem deliberace je rozhodnutí vrátit se do Dublinu a zkusit to znovu. Čeká nás nějakých 12 hodin cesty proti větru, ze začátku proti proudu, ale na místě bychom stát neměli. Skoro. První dvě hodiny plavby tak skoro vypadají. Fouká sice nějakých 16 uzlů, ale proti větru a proti proudu se reálně pohybujeme rychlostí dva uzle a pevnina se vůbec nevzdaluje. Navíc ještě v blízkosti přístavu řešíme výhybné manévry mezi trajekty (ty se vyhýbají nám) a rybářskými loděmi (těm se vyhýbáme my).

Večerní návrat do Dublinu, jakkoliv může působit marně a poraženecky, se pro nás naopak stává prvním highlightem cesty. Celý Dublinský záliv je přístav s různými světly, mělčinami, nachází se zde TSS, kotviště nákladních lodí  a mnoho dalších zajímavostí. A v noci, v noci vypadá ještě úplně jinak. Celý manévr vjezdu do zálivu trvá dvě hodiny.

Po krátkém spánku v domácím přístavu se probouzíme v optimističtější náladě – sice nejsme nikde, na Skotsko můžeme zapomenout, ale vypadá to, že se aspoň bude dát plout na sever a někam se dostat. Dnešním cílem je Clogerhead, což má být krásná rybářská vesnice s hospodou a Guinnessem. Přeplavba je to navíc krátká – jen 40 mil.

Když dorazíme na místo, zjišťujeme, že Clogerhead je sice rybářská vesnice, ale přístav je pěkně hnusný a vůbec se v něm s rekreačními jachtami nepočítá. Hodinu sedíme, čekáme, spekulujeme s rybáři o tom, kde bychom mohli stát, abychom nepřekáželi, až se nakonec rozhodujeme, že se na to můžeme vykašlat a jedeme na kotvu.

Tohle je bohužel realita Irska – poptávka po jachtingu roste, ale míst, kam by se dalo s lodí reálně zajet je podél pobřeží málo. Pro nás je další záchytný bod až Bangor v Severním Irsku a pak Belfast. Dva dny cesty už probíhají rutinně – nějaké to křižování proti větru, manévrování mezi rybářskými loděmi, do toho neustálá kontrola polohy a přepočítávání rychlostí a časů tak, abychom skrz Northern channel – což je úžina mezi Severním Irskem a Skotskem – projeli se správným proudem. V tomto místě článku už nepřekvapí, že jsme to všechno zvládli.

Belfast je zajímavý celou řadou věcí a sám o sobě vydal na článek (no spíš na knihu – tu už ale stejně někdo napsal). Z hlediska námořní historie je ale zajímavý tím, že tady postavili loď, která se hned při první plavbě potopila. A co víc, dokázali z toho udělat turistickou atrakci a vydělávat na tom příběhu dodneška.

Směr domů!

Před zpáteční cestou z Bangoru do Dublinu trávím asi hodinu studiem map, předpovědi počasí a zjišťuji, že nejrychlejší cesta bude využít weather routíng, tedy navigaci podle počasí. Místo toho, abychom jeli nejkratší cestou podle pobřeží, ale museli křižovat proti větru, což by bylo pomalé a nekomfortní, navrhuji, že se necháme jihozápadním větrem odnést dále od břehu někam doprostřed Irského moře směrem k Isle of Man a až se vítr po deseti hodinách otočí na severovýchodní, přifoukne nás zpátky k pobřeží. Někteří členové posádky sice vyjadřují počáteční skepsi, ale jak jinak se máme takovou techniku naučit než tím, že to vyzkoušíme?

Náš odvážný plán nakonec vychází. Pravda, plavba by byla poněkud komfortnější, kdyby foukalo méně než těch 30 uzlů, nebyla taková zima a na závěrečný manévr vjezdu do mariny v Howth ve čtyři ráno zbylo posádce trochu víc energie.

Ale to nevadí, z Howth je to domů do Dun Laoghaire jen co by účastník Day Skipper doplul. Takže si můžeme pomalu zapsat do deníčků 400 mil, 12 nočních hodin a sedm dní v přílivových vodách. Polovina požadavků na další stupeň splněna. A to je to, na čem v tomhle sportu záleží.