Znáte to. Jste ve velkoměstě a sháníte byt. Jdete na internet, kontaktujete nějakou realitku v okolí a brzy jste zavaleni inzeráty, nabídkami, e-maily, telefon vám zvoní a vy nevíte, z čeho si dřív vybrat. U všeho samozřejmě fotky, ceny, podmínky.

Protože si chci pronajmout byt, snažím se už týden pochopit, jak funguje realitní trh tady. Pomocníky mi jsou internet, telefon, kolegové v práci a další lidé z UN. Na co jsem zatím přišel?

Nejdůležitější parametr při výběru nemovitosti je lokalita. Je potřeba bydlet blízko kanceláře, protože veřejná doprava je tady nepoužitelná, chodníky jsou jen pro odvážné a jezdit autem znamená trávit čas v permanentní zácpě.

Když už máme určenou oblast, je dobré si správně zvolit ulici. Ty jsou tady dvojího typu. Buď hlavní, asfaltované a osvětlené, na kterých jsou obchody a kudy teče veškerá doprava a s tím související hluk a smog. Nebo vedlejší, které asfalt nemají a které kromě lidí obývají ještě toulaví psi. Když se vám nějaký zalíbí, můžete mu dát nažrat a on se k vám pak bude vracet.

Ulice typu hlavní

Dalším důležitým kritériem je elektřina. V Kathmandu jí totiž máme nedostatek, takže se provádí tzv. load shedding, kdy se v různých čtvrtích v různých hodinách elektřina vypíná. Přesný čas pro vaší čtvrť se dozvíte třeba z aplikace ve smartphonu. Je proto dobré (a po nás to UN dokonce vyžaduje), aby měl dům záložní zdroj energie. Nicméně teď je situace s elektřinou dobrá. Už několik týdnů se experimentuje s tím, že je ve městě zapnutá 24 hodin denně, ale během zimy, až bude v řekách málo vody, se load shedding asi zase vrátí. Nebo do té doby dostaví vedení z Indie.

Ulice typu vedlejší

Neméně podstatnou věcí v takovém bydlení je voda. O tom, jak voda vypadá, jsem psal už minule. Je ale dobré si připomenout, že už to, že voda teče, je dobrá zpráva. Město roste rychleji než kdokoliv stíhá stavět potrubí a až na jaře dostaví nový přívod vody z hor, bude město tak velké, že jí bude zase nedostatek. Říkal mi to u snídaně inženýr z USA, takže to musí být pravda.

No a když už máte vodu v domě a jste rozmazlený zápaďák, potřebujete si jí na sprchování ohřát. Tady vám místní trh dává dvě možnosti: Buď použijete černý zásobník na střeše a necháte si vodu ohřát sluncem, nebo máte plynový ohřívač. K němu je samozřejmě potřeba doplňovat plyn. Ten se prodává v bombách v obchodech skoro na každé ulici. Což je sice pohodlné, ale zároveň asi nechcete bydlet u takového obchodu moc blízko.

Další věci v domě už jsou docela samozřejmé. Internet se rozlišuje na normal a high-speed. Předpokládám, že high-speed je něco jako to, co máme v kanceláři, a co by snad mohlo zvládnout Skype (bez videa). Vaří se na plynovém vařiči. Topení neexistuje. Když si chcete zatopit, můžete buď elektřinou, která je drahá a v zimě je jí stejně nedostatek, nebo si domů pořídíte další (už třetí) plynovou bombu a k tomu topení.

Takže kritéria máme. Teď už stačí jen takový byt najít. Trh s nemovitostmi je tu zdá se dvojí. Jeden pro místní a jeden pro cizince. Zaměstnanců západních neziskovkek tady žije spousta, dostávájí na místní poměry vysoké mzdy a místní to moc dobře vědí. Nejlevnější byt pro cizince pořídíte tak za 300 dolarů na měsíc a pokud chcete západní standard, zaplatíte klidně až 1000. Západní standard znamená, že bude v dobrém stavu a zařízen jakoby západním nábytkem, problémy s infrastrukturou to ale samozřejmě nevyřeší.

K hledání samotnému jsou dva přístupy. První je využít znalostní ekonomiku, která je tady hodně rozvinutá. Tedy znát někoho, kdo zná někoho, kdo zrovna pronajímá byt. Druhý přístup je kontaktovat realitní kancelář, která si od majitele naúčtuje provizi ve výši jednoho měsíčního nájmu. Ty stejně jako většina ostatních businessů tady nemají webové stránky a o jejich existenci se nejdřív musíte nějak dozvědět. Z těch, co vlastní web mají, jsem kontaktoval dvě, nereagovala žádná.

Asi ty peníze nikdo nechce.