Po 24 hodinách cesty autobusem z Limy dorážíme do města Puno. Nachází se nějakých 3800 metrů nad mořem na pobřeží jezera Titicaca – posvátného jezera Inků, jak by řekl katalog cestovní kanceláře.

Toto je Puno.

Vystupujeme na autobusovém nádraží a zjišťujeme, že nevíme, kde jsme. Sice jsme se jako správní turisté vybavili dvěma knižními průvodci, ovšem v ani jednom z nich není autobusové nádraží zakresleno na mapě.

Obecně platí, že knižní průvodci jsou v Peru na nic. Situace se rok od roku, měsíc od měsíce mění a informace v průvodcích jsou zastaralé už v době vydání, mapy nejsou kompletní a když něco potřebujete zjistit, tak to tam prostě není.

TIP: Aktuální informace hledejte na internetu. TripAdvisor a Wikitravel vědí víc než celý Lonely Planet. A navíc je to zadarmo.

Ptáme se proto nějakých lidí a vydáváme se pěšky směrem, kde tušíme centrum města. Toto je Puno. A toto je peruánská realita. Široká ulice, kterou procházíme směrem k centru, je dnes zavřená pro auta a koná se zde trh. Na zemi v prachu posedávájí staré ženy a s odevzdaným výrazem se snaží okolojdoucím něco prodat. Sortiment se dost opakuje, často vedle sebe stojí několik stánků, kde prodávají úplně to samé. Převládají brambory, různá zelenina, ovoce nejrůznějších tvarů a barev, textil. Občas přijde nějaké ozvláštnění v podobě stánku s nějakým přímo na ulici připravovaným jídlem, čerstvými džusy z místní vodovodní vody nebo třeba syrovým masem.

Pokud byste někdy chtěli prodávat maso na trhu v Peru, tak se to dělá následovně: Vezmete zvíře (kuře, krávu nebo lamu), nakrájíte jej na kusy a zabalíte do velkého šátku (po sbalení vytvoří pytel). Najdete nejšpinavější a nejzaprášenější místo na ulici, ideálně tak aby na něj celý den svítilo slunce. Tam rozbalíte svůj šátek, sednete si k němu a čekáte, dokud se zboží neprodá. Několik hodin, nebo třeba celý den. Co uděláte s masem, které vám po celém dni na trhu zůstane neprodané, už bohužel neporadím. Nevím a nechci to vědět.

Celou ulicí se line charakteristický zápach směsi z kazícího se ovoce, tlejícího masa a výfukových plynů z okolních ulic. Tento zápach budeme potkávat i v dalších dnech. Je to totiž zápach Peru. Mezi stánky se pohybují nákupuchtiví lidé. Jsou to většinou staré ženy v barevném oblečení a pytlem přes rameno. Mezi tím pobíhají děti a sem tam se objeví znuděný pouliční pes, který čeká na to, až trh skončí, lidé odejdou a zůstanou tu pro něj nějaké chutné zbytky.

TIP: Pouličních psů není potřeba se bát. Většinu dne se jen povalují po ulicích a kontakt s lidmi nenavazují.

Pouliční psi

Po půl hodině přicházíme do oblasti, kde tušíme centrum. Je čas najít ubytování. Podle našeho knižního průvodce jdeme kamsi, kde by měl být hotel. A ten tam opravdu je. Sice už úplně jiný než ten, co tam býval v době vydání průvodce, ale to nevadí.

Tak jako všechny budovy ve městě, je i náš hotel postaven v architektonickém stylu věže. Domy totiž v Peru vznikají organickým způsobem: Nejprve si rodina pořídí pozemek a na něm si vymezí část, kde postaví jednopatrový dům. Zbytek pozemku bude sloužit jako dvůr. Postupem času se ale nároky na bydlení zvyšují, daří se ušetřit nějaké peníze a proto se přistaví nové patro. Po čase – za několik let – je ale dvoupatrový dům málo a přistaví se ještě třetí. A protože jsou to lidé předvídaví, vědí často už na začátku, že dům budou postupně rozšiřovat a připraví jej na to tím, že nechají ze střechy čouhat třímetrové dráty, na které se časem další patro naváže. Většina domů proto vypadá jak staveniště.

Městské domy

Centrum města je lukrativní lokalita, o domy je tady zájem a patra se přistavují rychle. Náš hotel jich má sedm a my dostáváme pokoj v tom nejvyšším. Stoupá se do něho po třech různých schodištích, která napovídají o tom, že dům byl postaven ve třech fázích. Do posledního patra se spíš než po schodech jde po žebříku, zdi jsou tu tenké a celá budova působí, že tu se stavebním materiálem zacházeli hodně úsporně. Snažím se sám sebe přesvědčit, že tato věž už to stojí nějakou dobu a proto pravděpodobnost, že spadne zrovna tu noc, kdy tu budeme my, není moc velká. Naštěstí v té době ještě nevím, že největší hrozbou pro věžové domy není tloušťka zdí, ale zemětřesení. A ta jsou v Peru docela častá.

Přerostelé věžě

Pokoj vypadá docela v pohodě. Jsou tu postele, na kterých se dá ležet, opřít se o zeď a přitom ji neprobořit. Navíc je tu koupelna a v té koupelně sprcha. Sprcha má podobu roury ze zdi, která vede do sprchové hlavice. Paralelně s rourou do hlavice vedou i dva lepicí páskou omotané dráty. Ty přivádějí proud 220 V. Celé je to uzemněno třetím drátem k rámu okna.

Je večer a pomalu se nás zmocňuje únava z cesty a výšková nemoc. Výšková nemoc nastává při výrazné změně nadmořské výšky a je zákeřná tím, že působí na každého, na každého jinak a nedá se jí předcházet. Základním projevem je bolest hlavy, únava, nechutenství, v těžších případech zvracení, závratě, bezvědomí, atd. Zajímavé je, že nenastává hned po změně nadmořské výšky, ale až po několika hodinách. To vysvětluje, že výškovou nemoc nedostanete při lyžování v Alpách – nikdy totiž nejste ve vysoké výšce tak dlouho, aby se stačila projevit.

TIP: Jediné, co pomáhá na výškovou nemoc, je koka. Ale o té později.

Protože je nám všechno jedno, dáváme si k večeři hnusnou pizzu v turistické restauraci a vracíme se na pokoj. K výškové nemoci se přidává ještě kulturní šok z dnešního setkání s Peruánskou realitou. Ležím na posteli a uvažuji, že takhle strávím zbytek pobytu. Hlavně abych už nemusel ven na tu ulici, do toho hrozného světa.

Ulice v Punu