Vycházíme před letiště. Vzduch je suchý a teplý a vznáší se v něm zplodiny z nejrůznějších typů automobilů. Tohle není žádná EU a na nějaké emisní normy si tu nikdo nehraje. Je to cítit. Na každém kroku. A bude pořád. Nasedáme do taxíku, řidič zamyká všechny dveře a vydáváme se do města, směr náš hotel.
Lima je město permanentní zácpy. Auta se zácpou pohybují střídavým zrychlováním a brzděním, nejasné situace řeší troubením. Kdo troubí víc, má přednost.
TIP: Pravidlo o troubení platí všude. I na křižovatkách a přechodech pro chodce. Jako chodec ale moc možností troubit nemáte.
Po hodině se dostáváme do hotelu. Nachází se kdesi poblíž centra a zároveň poblíž fotbalového stadionu. Víc vědět nepotřebujeme, po Limě se totiž všichni pohybují taxíky a to ať už se potřebují dostat kamkoliv.
Limu postavili španělští dobyvatelé, když usoudili, že než mít hlavní město vysoko v horách v Cuscu, budou jej raději mít u moře. A tak si v poušti na pobřeží postavili město s vyloženě evropským centrem s velkým náměstím, několika paláci, kostely a domy okolo. Co se nestalo, přišlo 20. století a do města plánovaného pro 70 tisíc lidí se jich nastěhovalo 10 milionů. Podobně jako v řadě dalších rozvojových zemí ani tady takový rozvoj nezvládli a výsledkem je, že se z Limy stalo jedno velké moře nijak neplánovaných a neorganizovaných čtvrtí s kolabující dopravou, plné lidí, kteří se živí a přežívají různě.
TIP: Lima je hrozná.
Po prohlídce centra se přesouváme do malého parku. Je zde socha koně se španělským dobyvatelem, překvapivě v dobrém stavu a překvapivě tady je. Většina obyvatel Peru jsou potomci původních obyvatel a Španělsko vnímají jako zemi kolonialistů. Ačkoliv sem odtamtud jezdí hodně turistů, vzájemné vztahy jsou komplikované.
Kromě sochy koně nabízí park ještě jednu atrakci: výhled na slum. Je to sice trochu daleko, ale přesto si slumuchtivý turista aspoň může říct, že to viděl. Osobní návštěva slumu se turistům nedoporučuje. Nevím, o tom, že by tam nějaká cestovka nabízela exkurze s ochrankou, ale ani bych se nedivil, kdyby ano.
Večer na hotelu sestavujeme plány na další dny. Priorita číslo jedna: Opustit Limu. Priorita číslo dvě: Dělat cokoliv, hlavně když to nebude v Limě. Po zvážení nejrůznějších variant se nakonec rozhodujeme vyrazit autobusem napříč celou zemí až do Puna. Vynecháme sice několik turistických míst na pobřeží, ale budeme mít v našem časově napjatém rozpočtu víc času v horách.
Ráno kupujeme jízdenky na autobus do Puna. Známe jedinou autobusovou společnost – Cruz del Sur. Provozují autobusy za ceny o něco vyšší než ostatní, ale za to garantují, že jejich autobusy procházejí pravidelnou technickou kontrolou a že jejich řidiči dodržují maximální povolenou rychlost.
Až o pár dnů později zjistíme, o co všechno jsme přišli.