150 nikým nevolených občanských aktivistů se tuto sobotu sešlo v Brně na prvním ročníku protikorupčního barcampu Bořit a ničit, aby sdíleli svoje know-how a navazovali nové kontakty. Celodenní sekvence přednášek probíhajících současně na třech scénách poskytla jedinečný přehled o současnosti i blízké budoucnosti českého občanského aktivismu.
Aktivismus brněnský
Není náhodou, že akci pořádali členové skupiny stojící za portálem Žít Brno a přidruženými krněnskými iniciativami. Za jejich akcemi je znát neutuchající nadšení a s přibývajícími zkušenostmi i čím dál větší profesionalita.
Hned v úvodní prezentaci nás Honza Pospíšil seznámil s projekty Mapy hazardu, Kartou Krňana a portálem Žít Brno. Brněnský aktivismus využívá dvou základních metod:
Zaprvé, je to zabírání domén – jak v případě Žít Brno, tak v případě domény mapyodpovednychheren.cz zodpovědní pracovníci vydali tiskovou zprávu, aniž by si registrovali příslušnou doménu. Pro aktivisty pak nebylo nic jednoduššího než si doménu registrovat sami a umístit na ni vlastní obsah.
Zadruhé, „všechno funguje, pokud jsou proti vám totální mamlasové.” Politici, proti kterým Žít Brno vystupuje, nejsou zběhlí v komunikaci a ve využívání moderních technologií. Je proto snadné využít každé jejich chyby a podtrhnout trapnost každého jejich vyjádření. Ve městě s trochu schopnějšími politiky (např. v Praze) by Žít Brno fungovat nemohlo.
Bořit a ničit na Twitteru
Aktivismus český
Petra Jelečková ve své informacemi nabité prezentaci nabídla pohled do duše občanského aktivisty. Z rozhovorů s šestnácti z nich a následné sociologické analýzy zjistila, že občanský aktivista je člověk, který se cítí maximálně vázaný na místo, kde žije, je technologicky friendly a informace čerpá především z Facebooku, kde má širokou síť známých a informátorů. Aktivismu se věnuje ze svého niterného přesvědčení, doslova nutkání, že je „potřeba s tím něco udělat“. Vybere si jedno konkrétní téma, se kterým se zcela ztotožní a stane se na něj odborníkem. Do diskusí se snaží chodit vždy perfektně připraven a své protivníky přesvědčit pádnými argumenty. Je to narcis.
Během dne jsem shlédl prezentace třech konkrétních iniciativ:
Jana Chvalovská představila projekt zIndex, kterému se před třemi lety podařilo přilákat pozornost k tématu, o kterém se do té doby veřejně a otevřeně příliš nemluvilo – způsobu zadávání veřejných zakázek. V několika málo lidech se jim během pár měsíců podařilo extrahovat data z registru veřejných zakázek, očistit je, zpracovat a začít zveřejňovat zajímavá zjištění. Že se dnes o veřejných zakázkách běžně píše v mainstreamových mediích, je zásluhou právě takových lidí.
Prezentace Martina Svobody a Občanů proti hazardu byla pro mě jedním z vrcholů dne. Martin si prošel epizodou aktivního gamblerství, ze kterého se vyléčil a začal proti hernám aktivně bojovat. Jeho iniciativa objíždí základní školy a pořádá besedy se žáky. Tak trochu to připomíná protidrogové přednášky, na které jsem chodil za svých mladých let. Podle toho, co Martin říkal, je v dnešní době pro mládež gamblerství možná větší hrozba než ty drogy. Iniciativa se také snaží o větší regulaci hazardu. V současné době se čeká na rozhodnutí Ústavního soudu, které by mělo dát obcím právo na svém území herny úplně zakázat. Za sebe dodávám, že nezbývá než doufat, že se korupce z Ministerstva financí nepřesune na úroveň obcí a nevzniknou malá, hazardu zaslíbená „Las Vegas“.
Petr Marčišák představil iniciativu Nechceme billboardy v Brně. Petr se po návratu z pobytu v zahraničí vyděsil, kolik je v Brně billboardů a podle známého hesla „mysli globálně, jednej lokálně“ se s tím pokusil něco dělat. Iniciativa působí dojmem, že je zatím v počátcích a i přes spoustu odvedené práce na studiu tématu a právních rozborech, se zatím nepodařilo získat příliš mnoho příznivců. 130 lajků na Facebooku je na takovou iniciativu prostě málo.
Ale ta korupce
Co byste řekli, kdyby se 19 nejznámějších protikorupčních organizací spojilo, vyfundraisovalo 1,7 milionu, připravilo rok dlouhou kampaň a šlo ji představit na protikorupční barcamp? Zní to úžasně? Ano zní. Ale zároveň je to dobrý základ pro největší zklamání dne.
Rekonstrukce státu je… prostě zvláštní. Cílem iniciativy je postupně, jednoho po druhém, přesvědčit všech 200 poslanců a 81 senátorů podepsat papír, ve kterém slíbí hlasovat pro devět protikorupčních zákonů. Zákony připravily pracovní skupiny z řad organizátorů, kteří jsou přesvědčeni, že právě jejich zákony jsou tou jedinou a správnou metodou boje proti korupci. Poslance staví před rozhodnutí podepsat či nepodepsat. Pokud podepíší, ukážou se před voliči jako to uvědomělí, komu záleží na blahu země. Pokud nepodepíší, ukážou se jako ti, kdo mají jiné priority.
Osobně se mi tento způsob nátlaku prostě nezdá. Nevím, odkud aktivisté čerpají přesvědčení, že právě jejich návrhy jsou ty nejlepší. Sepisovat a schvalovat zákony je úkolem zákonodárců, právě ti by měli téma prodiskutovat, dát dohromady nejrůznější pohledy a nakonec něco schválit. Nabízet ke schválení jediný možný text s možností ANO-NE na mě působí jako nepochopení demokratického procesu. Ani mě proto nepřekvapuje, že třeba ani Eliška Vágnerová takový požadavek nepodepsala.
Zajímavá je také historie iniciativy. Vychází z Inventury demokracie, která vznikla v roce 2008 a formulovala čtyři konkrétní požadavky. Jejich prosazení trvalo 5 let. Proto si letos pořadatelé řekli, že jich prosadí hned devět. A za rok. Do voleb. Koncept kampaně vychází z hlav organizátorů, není známo, že by taková kampaň někdy někde fungovala. A já říkám: Ehm? Spojit 19 organizací, získat dva skoro dva miliony od dárců a pak spustit kampaň, která není nikde odzkoušená a která vyvolává pochybnosti už při představení na protikorupčním barcampu?
A na závěr? Na závěr beznaděj
Program se zakončil panelovou diskuzí se zástupci občanských iniciativ, kterým se v posledních komunálních volbách podařilo získat hodně hlasů a dostat se ve svých městech do vládnoucích koalic. Po té, co v nich chvíli pobyli a seznámili se s realitou komunální politiky, byli většími stranami zase odejiti. Diskuze představovala koncentrovanou beznaděj. Dozvěděli jsme se, jakým museli čelit překážkám, že v žádné velké straně nejsou slušní lidé a že nemá smysl s nimi spolupracovat. Ale všichni bychom to měli zkusit, je to zkušenost k nezaplacení.
Na barcampu bylo rovněž zajímavé sledovat, jak mezi aktivisty pomalu, ale jistě, ztrácí kredit Strana zelených. Nejlépe to vystihl Adam Hrubý, když konstatoval, že „zelení trpí syndromem kontrabasového sola na jazzovém koncertě – jediný, koho solo zajímá, je kontrabasista sám“. Snad si přítomný Martin Bursík toto pozorování nasdílí se svými spolustraníky.
Celá akce skončila večírkem ve velkém stylu. Poutník tekl proudem, aktivisté se radovali, tančili a spřádali plány, co v tom dalším roce dokážou. Nezbývá než poděkovat za skvěle zorganizovanou akci a začít detailně reflektovat vše, co jsme se dozvěděli.
